Stanovisko předkladatelů zákona o elektronickém podpisu

V pondělí 6. prosince se vyplnila prorocká slova místopředsedy Poslanecké sněmovny Ivana Langera, pronesená na listopadovém klubovém setkání Sdružení pro informační společnost, jež bylo věnováno zákonu o elektronickém podpisu: "Předpokládám, že sněmovna bude svědkem standardního procesu, kterým je svědkem už od listopadu 1989, že kdykoliv přijde poslanecká iniciativa, vláda vyjádří nesouhlasné stanovisko a odůvodní to tím, že sama připravuje vlastní návrh a mám trošku pocit, že to samé se odehraje i v případě zákona o elektronickém podpisu." O měsíc později Ivan Langer v reakci na zamítnutí návrhu zákona vládou dodává: "Jsem velmi zklamán z negativního stanoviska vlády a doufám, že sněmovna nepodlehne její laciné argumentaci".

Stanovisko vlády obsahuje sedm výhrad, na základě kterých vláda vyjádřila nesouhlas s navrhovaným zákonem. Bohužel musíme konstatovat, že vláda se zřejmě nepokusila jeho obsahu ani v nejmenším porozumět. Jinak by totiž připomínek nemohlo být zcela pochybených, a to jak po stránce věcné, tak po stránce legislativní. Připomínáme, že zákon vytvořili z iniciativy profesního sdružení nejvýznamnějších firem z oboru informačních a komunikačních technologií známí odborníci na informatickou legislativu doc. V. Smejkal a doc. P. Mates, zákon prošel dvouměsíčním veřejným připomínkovým řízením, což nemá u jiné právní normy u nás doposud obdobu, a tři ze čtyřech předkladatelů zákona jsou rovněž právníci, z toho jeden je specialistou na Ústavu ČR. Podrobný komentář k jednotlivým bodům usnesení vlády přikládáme.

Hovoří-li první výhrada o tom, že není zřejmé, zda se použitelnost elektronického podpisu týká i jiných než soukromoprávních úkonů, pak jde o nepochopení základních právních principů, podle kterých se použitelnost elektronického podpisu vztahuje na všechny případy, kde je použit podpis jako takový, pokud zvláštní zákon neuvádí jinak. Není-li z předloženého návrhu zákona vládě zřejmé postavení Úřadu pro elektronické podpisy, pak si neuvědomuje rozdíly mezi ústředním úřadem státní správy a správním úřadem, jež je součástí již existujícího ústředního orgánu státní správy. Tvrdí-li vláda, že je činnost notáře neslučitelná s jinou výdělečnou činností, s výjimkou činností v zákoně výslovně uvedených, pak překrucuje znění zákona, které uvádí, že notářskou činností se mj. rozumí osvědčování právně významných skutečností a prohlášení, a především, že notář vykonává i jinou činnost, stanoví-li tak zvláštní zákon. Komentovat výrok, že "v předloženém návrhu zákona není upraven proces ověřování elektronického podpisu" nemá smysl, neboť toto je obsahem celého zákona.

Za této situace nelze než s poslancem a předkladatelem zákona Vladimírem Mlynářem doufat, že "poslanecká sněmovna se nedá odradit od svého záměru usnadnit komunikaci občanů, právnických osob i úřadů navzájem, a návrh zákona o elektronickém podpisu schválí tak, abychom již v první polovině roku 2000 mohli komunikovat jednoduše, bez nutnosti vyplňovat papírové formuláře a stát fronty před úřady." Rovněž rozvoj elektronického obchodu netrpělivě čeká na tento významný krok. Sdružení pro informační společnost proto znovu nabízí vládě spolupráci a otevřený dialog o relevantních připomínkách exekutivy k tomuto zákonu.