Sídliště, jak dál – současné problémy sídlišť a možnosti jejich řešení
Sídliště tvoří v zemích střední a východní Evropy významný společenský fenomén. U nás jsou součástí většiny měst a obcí a žije v nich až 1/3 obyvatel. V Praze tento poměr dosahuje dokonce téměř jedné poloviny.
I když si česká společnost na sídliště do velké míry zvykla, sociologické průzkumy i ceny nemovitostí signalizují, že bohatší a úspěšnější část populace tento typ zástavby pozvolna opouští. Na druhou stranu samotní obyvatelé sídlišť v průzkumech hodnotí tyto lokality daleko pozitivněji. Jednoznačná shoda nepanuje nad touto problematikou ani mezi laickou a odbornou veřejností. Široké názorové pole se pohybuje od zjednodušených odsudků, kdy jsou sídliště označována za králíkárny či továrny na bydlení až po prvoplánovou adoraci modernistického snu o hygienickém bydlení.
Ať už máme na sídliště názor negativní či pozitivní, nelze si nevidět důležitý fakt: žádnou městskou strukturu – a o sídlištích to platí ve zvýšené míře – nelze s konečnou platností považovat za jednou pro vždy dokončené území. Tak, jako u každé jiné městské struktury, i u nich dochází v průběhu času k obměně, která se vztahuje ke změnám politickým či socioekonomickým. Vystavěné prostředí představuje obraz příslušné doby, je reakcí na dané požadavky a potřeby lidí. Domy se tak upravují, modernizují, ale také bourají či staví nové. Je obtížné si představit, že sídliště se těmto procesům vyhnou, že jsou to již hotová území, ve kterých bude jen docházet k opravám stávajících budov a „stříhání keřů“ v okolní zeleni. I tyto struktury je tedy potřeba konfrontovat s možnými způsoby rozvoje, transformace či revitalizace.
Každé místo je přirozeně jiné, každé sídliště má svoje specifika a u každého musí být zvoleno řešení vycházející z místních podmínek – prostorových, technických i ekonomických. Známe příklady z chudších regionů, kde se sídliště postupně vylidňují, oproti tomu v Praze roste tlak na novou výstavbu v rámci stávajících sídlišť. Proto, aby se ze sídlišť staly atraktivní a plnohodnotné městské lokality, nestačí pouze vylepšovat jejich technologický standard zateplováním fasád či výměnou umakartových jader, jak se v současné době děje. Je nutné se především zamyslet nad komplexnější vizí sídlišť do budoucna. Základ těchto změn by měl spočívat především v identifikaci společných problémů sídlišť a specifik tohoto druhu zástavby. Na základě těchto poznatků je potom možné vytvořit společensky akceptovatelný strategický přístup k tomuto fenoménu i koncepce úprav konkrétních lokalit. Určitá míra celospolečenské shody na cílech je přitom významná mimo jiné i z toho důvodu, že žádný z příkladů úspěšných zahraničních transformací těchto struktur se neobešel bez širší zpravidla celostátně organizované podpory.
Tuto debatu vloni otevřel výzkumný projekt „Sídliště, jak dál?“, který ve spolupráci s Centrem kvality bydlení probíhá na Fakultě architektury ČVUT v Praze a pokračuje spoluprácí s konkrétními obcemi zapojenými do sítě Zdravých měst České republiky. Jeho dílčí výsledky jsou níže prezentovány.
„Sídliště, jak dál?“ je název rozsáhlého výzkumného projektu, který se
zabývá hledáním dlouhodobé vize sídlišť, možnostmi jejich adaptace a úprav.
Důležitým tématem je zvýšení rezidenční atraktivity a konkurenceschopnosti
těchto lokalit. Projekt se věnuje i možnostem zapojení veřejné správy města
do tohoto procesu. Projekt organizuje Fakulta architektury ČVUT ve spolupráci
s Národní sítí Zdravých měst České republiky, Centrem kvality bydlení a
Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Specifika sídlišť a možnosti změn
Sídliště představují v rámci městské struktury vysoce specifické oblasti. Společným problémem většiny sídlišť, který je patrný na první pohled, je nízký technologický standard obytných budov, na jeho vylepšení se proto zaměřuje většina dosud probíhajících revitalizací těchto lokalit. Tyto přestavby však ve většině případů končí u zateplení obvodového pláště, výměny oken, výrazně nabarvené fasády či výměny umakartových jader za zděná. Zcela opominuty tak zůstávají ve většině případů systémové problémy a specifika tohoto typu zástavby, která budou ovšem vývoj těchto oblastí do budoucna výrazně ovlivňovat a jejichž řešení vyžaduje komplexní a dlouhodobou vizi.
Typologický standard a sociální mix
První z příkladů systémových problémů jsou problematické důsledky úzkého typologického profilu sídlištní zástavby. Zástavba na sídlištích je složena z typizovaných stavebních jednotek – několika stále se opakujících typových bytových domů. Typologická stejnorodost je navíc ještě umocněna podobným charakterem většiny bytů s vyšším poměrným zastoupením velikostní kategorie bytů 3+1, jako určitého dobového standardu určeného pro typickou jádrovou rodinu. Ve své době měla sídliště naplnit sociální ideál hygienického bydlení pro všechny bez rozlišení, to však již dnes neplatí. Dostupnost různého forem bydlení se výrazně zvýšila a v prostředí sídlišť se začíná projevovat nejen demografický vývoj spojený se stárnutím populace, ale i odchod těch úspěšnějších a bohatších tam, kde mohou lépe realizovat svoje potřeby i touhy. S problematikou úzkého typologického standardu tak úzce souvisí postupné oslabování sociálního mixu. Odvrácení tohoto trendu představuje jeden z důležitých úkolů při adaptaci sídlišť. Ze zkušeností západních zemí, které se transformací sídlišť již nějaký čas zabývají, můžeme usuzovat, že jednou z cest k obnovení sociálního mixu na sídlištích je doplnění nových obytných typologií, které přitáhnou obyvatele jiných sociálních skupin a podpoří tak větší různorodost sociální skladby. Jako výhodná se v tomto ohledu ukazuje podpora různých forem individuálního bydlení. To představuje nejen posílení sociální udržitelnosti sídlišť, ale umožňuje i ovlivnit charakter prostředí: upravit měřítko, posílit bohatost, modelovat prostorovou strukturu a podpořit její vyšší srozumitelnost. Svým charakterem a velikostí mohou individuální typologie představovat i určitou garanci přiměřenosti stavebních zásahů.
Naddimenzovaná veřejná prostranství
Další systémový aspekt je již prostorový. Původní modernistická idea bydlení v parku s sebou přinesla zcela nový pohled na systém uspořádání a fungování města. Tradiční městská prostranství jako ulice, parky a náměstí, vystřídal volný prostor s nejasnou náplní. Symptomatické přitom je, že se pro veřejné prostory sídlišť za celých bezmála 70 let užívání nepodařilo nalézt adekvátní všeobecně vžité a sdílené názvy. Pojmenování „zeleň“ pro toto „mezidomí“ v sobě paradoxně vyjadřuje vlastní bezradnost bližšího pochopení a využití. Fenomenologie míst pracující s termíny jako je park, zahrada, sad, hřiště, louka, les, ale i stromořadí, alej, náměstí se stromy, pomáhá člověku místu rozumět. A srozumitelnost pomáhá nejen se s místem lépe identifikovat, ale především porozumět, jak se v něm chovat, jak je možné ho užívat a tím si i vyjasnit, komu místo patří a kdo se o něj stará. Veřejný prostor sídlišť ale s těmito fenomény neumí pracovat nebo je neumí dostatečně lapidárně artikulovat, přestože v názvech některých míst se o tato pojmenování snaží. Problematická srozumitelnost veřejného prostoru ústí do jeho nízké celkové kvality. Navíc ve srovnání s tradičním městem, kde je poměr veřejných prostranství vůči celku cca 30 %, mají sídliště tento poměr cca 60–80 %. Takové prostory tak pro svého správce představují nejen vyšší běžné provozní náklady, ale ve spojení s jejich vyšší anonymitou a nárůstem vandalismu i zvýšené riziko jejich fyzické i bezpečnostní degradace.
Jako jedno z vhodných řešení této situace lze označit hierarchizaci prostranství dle míry soukromí. Struktura města totiž nemusí být vždy založena pouze na základním členění na soukromé a veřejné. Bytové domy mohou mít pro své obyvatele například vlastní dvorky (sdílený prostor určený jen pro obyvatele domu nazýváme polosoukromým prostorem) nebo mohou být některé části bloků veřejně přístupné (veřejně přístupná prostranství s charakterem neveřejného prostoru představují poloveřejné prostory). Různá míra soukromí ve městském prostředí je dána jeho rozdílným charakterem a srozumitelná různorodost prostředí vychází vstříc rozmanitým způsobům užívání.
Toto členění města, známé především z jeho tradičních částí, je přitom možné relativně jednoduchými zásahy do jeho struktury docílit i v prostředí sídlišť a to ve většině případů pouhou úpravou parteru. Takové řešení může zároveň napomoci nalezení nového využití pro často předimenzovaná veřejná prostranství, přivést do nich život a rozdělit náklady na údržbu aniž by to ten, kdo novou odpovědnost přijímá, vnímal jako újmu. Současný charakter „domů v zeleni“ se přitom nemusí významně měnit, a přesto se může toto prostředí stát místem mnohem srozumitelnějším a příjemnějším.
Nízká čitelnost a komplikovaná správa území
V prostorovém uspořádání běžného města hrají klíčovou roli hlavních veřejných prostranství zpravidla komunikace (ulice) a jejich významná křížení (nároží, náměstí): takto organizované prostředí nás přirozeně navádí a umožňuje nám často orientovat se i ve městech, která neznáme. Na sídlištích máme naopak nezřídka problém najít i místa, která známe (byť zde samozřejmě nehovoříme o jeho každodenních uživatelích). Nižší „návodnost“ prostředí současně ztěžuje správný odhad vhodné lokalizace určitých aktivit ať už krátkodobých (např. rekreační pobyt, sportovní aktivity či hru) nebo dlouhodobější (např. umístění obchodů a služeb, která se projevila zejména po rozpadu původní organizační struktury maloobchodní sítě). To je často příčinnou jejich nižší intenzity v rámci sídlištních lokalit. Vzniká tak začarovaný kruh: nižší návodnost prostředí vede k malé intenzitě dějů, snížený výskyt dějů dále prohlubuje desorientující charakter prostředí. Základním desorientující faktor, je přitom prostorový: síť komunikací na sídlištích z valné části nekoresponduje s hmotovou strukturou staveb a veřejných prostranství. Prostor nebývá orientován ani podélně ve směru osy komunikace (tj. ve smyslu odněkud – někam) ani příčně k této ose (tj. ve smyslu vepředu – vzadu, nebo-li do veřejného, či do soukromého prostoru). Komunikace tak z velké části vůbec nenabývají charakteru ulic, ale podobají se spíše silnicím, tj. charakteru komunikací typických pro extravilán.
Následek rozvolnění vztahu mezi strukturou města a infrastrukturou je snad ještě více patrný u aspektu, který zpravidla uniká pozornosti širší veřejnosti, ale při plánování budoucích úprav se může projevit jako zásadní: vedení sítí infrastruktury technické není koncentrováno do jasných koridorů podél komunikací, jak je tomu v běžné zástavbě, ale je často vedeno volně předimenzovaným veřejným prostorem mezi domy. Přitom přehledná organizace území s hierarchizovanými veřejnými prostory, „zastavitelnými bloky“ a uličním prostranstvím, ve kterém je technická infrastruktura vedena, je klíčová nejen pro čitelnost prostředí jeho uživatelem na každodenní úrovni, ale i pro dlouhodobou správu území a zajištění jeho adaptability. Současná situace tak klade nepřiměřené nároky na všechny aktéry v území. Každá rutinní operace v území, každá dílčí revitalizace veřejných prostor či každá stavba jednotlivého domu se stává vysoce náročným koncepčním úkolem.
Absenci elementární čitelnosti prostředí na sídlištích lze dobře ilustrovat na příkladu vymezení toho „co je a co není zastavitelné“, tedy zřetelnosti identifikace možných stavebních vstupů do území: ve srovnání např. s tradičním městem, kde je obvykle proluka v zástavbě dobře rozpoznatelná a není tak pochyb, kde se případně může stavět, na sídlištích je naopak velmi obtížné identifikovat vhodná místa pro případné stavební záměry i pro odborníky.
Má-li být vystavěné prostředí čitelné a uchopitelné musí být členěno na srozumitelné (tedy obvykle viditelné a pojmenovatelné jednotky). V konkrétních krocích zčitelnění prostorové struktury tak lze hovořit o potřebě vymezení srozumitelných celků (lokality, bloky, popř. sousedství). Klíčové je zejména vymezení rozhraní mezi veřejným a soukromým prostorem, tedy vymezení městských bloků (blok je zde chápán jako urbanistická jednotka plánu a nikoli jako blok domů) a uličního prostranství. Rozhraní mezi bloky a uličním prostranstvím je v tradičním plánu dáno uliční čarou, kterou běžný uživatel většinou vnímá prostřednictvím hran vystavěného prostředí, tedy samotnými domy nebo jejich artikulovaným okolím, např. předzahrádkami. Míra vyjádření tohoto rozhraní může být ovšem v jednotlivých lokalitách i místech velmi odlišná, fyzické vyjádření může být reprezentováno třeba i jen úpravou parteru. Zcela zásadní je ale v tomto ohledu provazba na vlastnickou strukturu, tj. parcelaci, která by měla odpovídat urbanistickému strukturování prostředí, zejména vedení uliční čáry.
Závěrem
Relativně dobrý stav českých sídlišť a stále existující ochotu investovat soukromé prostředky v těchto územích lze považovat za optimální příležitost ke kvalitativnímu posunu celých lokalit. Je vhodné využít situace, kdy pomalu začíná docházet k úpravám dílčích aspektů sídlišť (veřejná prostranství, parkování, úprava vlastnických poměrů pozemků v souvislosti s novým OZ apod.) k nastavení celkové koncepce jednotlivých zásahů se synergickým efektem pro celkovou kvalitu a dlouhodobou stabilitu prostředí. Přitom je třeba mít na paměti, že absence koordinace těchto zásahů může vzhledem k uspořádání sídlišť celou situaci naopak zhoršit a do budoucna uspokojivému řešení bránit.
Závěrem je nutné znovu zdůraznit potřebu nalezení společenského konsensu nad budoucí podobou sídlišť, jako podmínky zahájení širšího programu jejich reálné fyzické adaptace. Součástí tohoto konsensu je jak odborná diskuze, tak i zapojení širší veřejnosti veřejnosti. Problematika sídlišť se zdaleka netýká pouze jejich obyvatel, ale z kulturního i ekonomického pohledu zasahuje prakticky celou českou společnost. Je proto potřeba představit možné modely a souvislosti vztahující se k možnostem budoucnosti těchto území a zajištění jejich udržitelného vývoje. Klíčová je v tomto smyslu především aktivní role městských a místních samospráv a lokálních komunit.