K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Inventura Urbanismu

(Jak učit architekty venkovu?)

Datum: 15. 4. 2016, zdroj: OF 1/2016, rubrika: Regiony

Fakulta architektury Českého vysokého učení technického (FA ČVUT) v Praze uspořádala koncem listopadu 6. konferenci Inventura Urbanismu, tentokrát s podtitulem „Jak učit architekty venkovu?“ Konference se konala v rámci výzkumného projektu Venkov – Architektura – Výuka s cílem hledat způsoby hodnotné výuky budoucích architektů v oblasti navrhování venkovských osídlení – od domu přes veřejný prostor až k územním plánům.

Jde bezesporu o zajímavé téma nejenom pro akademiky, ale také pro představitele venkovských obcí, kteří se při tvorbě svých rozvojových plánů bez architektů neobejdou. K průběhu samotné konference se ještě vrátíme. V tomto textu však přinášíme výběr myšlenek a názorů, které zazněly v průběhu její přípravy na třech kolokviích v průběhu minulého roku. V rámci diskuze na těchto setkáních zazněly myšlenky nejenom architektů a pedagogů, kteří připravují studenty českých vysokých škol, ale k tématu se vyjadřovali také odborníci příbuzných oborů – lesník, krajinář, historik umění, geograf, sociolog, advokát a zástupci veřejné správy. Jde o shrnutí vybraných názorů z obsáhlé rozpravy, a proto nejsou uváděny jména jednotlivých účastníků diskuze. Věříme, že výběr prezentovaných názorů pomůže i představitelům obcí a měst k zamyšlení nad dalším rozvojem venkova.

Rozsah výuky a problémy venkova

Výuka na architektuře nikdy nezohledňovala poměr rozsahu venkovských sídlišť vůči těm městským. V minulosti se výuka zaměřovala na hlediska analytická – historie, současnost, sociologie a na hledisko syntetizující tj. ateliérová tvorba. V současnosti existují ve výuce pouze dvě hlediska – historie a ateliér. Mezi předměty, které se venkovem zabývají, chybí vzájemné vazby. Vizí do budoucna by měla být popularizace témat venkova a vytvoření mezioborového programu Venkov, který by zahrnoval krajinu, sídla, architekturu, sociologii, dopravu, zemědělství. Mělo by se v tomto směru usilovat o spolupráci ústavů, fakult a univerzit. K obsahu výuky by bylo vhodné doplnit samostatný blok tvorby veřejného prostoru malých sídel.

Zásadním problémem současného venkova je vlastnictví půdy, neboť o půdu se nestarají ti, kterým patří. S tím souvisí druhý problém, v řadě případů obce prodaly svou obecní půdu. Pokud jde o územní plány, zde se jeví problémem hranice mezi intravilánem a extravilánem, o jejíž důležitosti autoři – architekti až na výjimky neuvažují. Ve výuce je snaha o to, aby studenti tuto hranici vnímali jako důležitou a měli odhodlání postavit se zastupitelstvu (etické hledisko).

Studenti architektury umí dobře přemýšlet o krajině, ale chybí jim základní znalosti o zemědělství, lesnictví, vodohospodářství a ekonomii. Přitom stavební složka a struktura myšlení je u současných studentů kvalitní.

Zemědělství je součástí venkova, ale živí jen 2–3 % venkova. Stále to k sobě patří, ale již to není hlavní podstatou. Zemědělské hospodaření však je podstatou venkovské krajiny.

Venkov funguje tam, kde je schopné zastupitelstvo, dostatek schopných občanských sdružení a dostatečně dlouhá doba, kdy si všichni navzájem věří – čím déle, tím lepší výsledky jsou. Z tohoto poznání by měla vycházet výchova. Architekt by měl působit jako služebník venkovu – velmi úzká spolupráce s lidmi, kteří tam žijí. Nelze vychovávat architekta, který si jen sedne a něco vymyslí. Studenti musí být vychováváni k mezioborovosti již na škole. Důležitost tohoto tématu se ukazuje i v tom, jak stále více venkovských obcí žádá školy o pomoc při tvorbě své vize.

Je nutno ještě připomenout, že zásadním tématem krajiny do budoucna je geomorfologie a voda. Do budoucna se nemůžeme bavit o tom, že „tady uděláme park“, ale musíme celkově podporovat ekosystém, jinak to nepřežijeme. V mnoha vesnicích a městech také už třeba ani dál nechtějí stavět – zastavěné plochy je dost. Novým úkolem je řešení prostoru, kterého předtím byl dostatek a teď není.

Architektem vsí byl vždy místní člověk. Dnes by to asi měl být školený architekt, ale musí ten svůj prostor, ve kterém chce něco dělat podrobně a ve všech souvislostech znát.

Co je to venkov?

Hovoříme-li o venkovu, používáme pojmy – zemědělské území, drobná sídla, cesty a místa v krajině. Je zde ale také vztah k půdě, majetku, ke krajině (na jedné straně žít na vlastním, na druhé straně moci se neustále dotýkat věcí společných – a ovlivňovat je bezprostředně).

Venkov je území mimo město („venku“), mimo centra je to území z velké části zemědělsky obhospodařované, území s převažujícím přírodním, nevystavěným prostředím, území vymezené charakterem, ne správními hranicemi. Vesnice je obec (společenství), sídlo vymezené správními hranicemi a obsahuje území zastavěné i nezastavěné. Hledání rozhraní mezi městem a venkovem je velmi obtížné.

Cvičně (obecně) je možné si stanovit, že město má vždycky náměstí – vesnice náves vždy nemá. Z hlediska vegetačního charakteru pro vesnici je typická absence stromořadí (ta jsou jen venku – vevnitř je mají pouze města). Z hlediska fungování vesnice jsou na tom nejhůře ty, které leží na vnitřním okraji Středočeského kraje.

Je možné také říci, že vesnici nedělají domy, ale lidé. Jsou zde různé generační zájmy, nejen pokud jde o bydlení – práce v produktivním věku, uplatnění a zajištění seniorů… Existuje mnoho společných znaků a špatných příkladů nové zástavby ve venkovském prostoru – monofunkce (noclehárna), absence fungujícího veřejného prostoru, chybí občanská vybavenost (často i zastávka).

Jak učit architekty venkovu? Přemýšlet o lidech, o jejich potřebách, a hledat pozitivní příklady. Bydlení, práce, rekreace, těžiště leží ve vzájemné spolupráci. Řeklo se, že to není o těch domech. My architekti to tušíme, proto se společně radíme s dalšími odborníky, ale my jsme architekti a máme domy rádi… Někde se začít musí: To klubíčko rozmotáme buď od lidí, nebo od domů, nebo od stromů, ale to všechno je spolu jedna rodina. My jako architekti budeme hovořit o té nemovité, materiální struktuře – protože to je naše východisko. Ale neříkáme, že je to nejhlavnější.

Zemědělství již dnes na vesnici nehraje zdaleka takovou roli, jako dříve. Jakým způsobem fungoval venkov? Podstatnou charakteristikou v minulosti bylo těsné svázání práce a bydlení. Otázka některých vesnic, o které se bavíme v současnosti, v minulosti nebyla. Vesnice a její katastr byly právě tak veliké, aby vytvářely harmonický, úživný celek. Současný katastr vesnice se příliš neliší od dnešního obrazu, ale dvě třetiny obyvatel již ve vesnici a v dané krajině nepracuje. Podoba vesnice je v zásadě vyprázdněná, ale přesto má stále neuvěřitelně silnou společenskou roli a vnímanou hodnotu. Nároky na výuku architekta musí zajistit jeho připravenost komplexně řešit všechny změny venkova. Nelze jen ulpívat na otázkách architektonické formy, ale ve spolupráci se specialisty řešit hmotné prostředí architektury, lidské prostředí jejího obsahu a to vše s ohledem na ekologickou dimenzi.

Územní plány

Existují tři druhy vesnic roku: Ty, které se nablýskají a zkusí to, ty co potřebují získat peníze a ty které zjistí, že dlouhodobé usilování o umístění v soutěži začalo měnit společnost jednak ve smyslu tmelení komunity, ale především v získání zkušeností s administrací a schopnost rozvíjet své vlastní projekty. Proto by do hodnocení vesnice roku měli být více zapojeni i architekti.

Problém totiž je ve způsobu vznikání územního plánu. Ten většinou nevzniká, protože vesnice chtějí řešit obec či krajinu, ale protože dostanou peníze a chtějí některé pozemky proměnit za stavební. Realita je taková, že si nikdo nebere k ruce profesionály. Územní plán by měl něco řešit a přitom neřeší. Když děláte územní plán na malou obec, dělá se to během týdnů ve dvou lidech. Musí to udělat de facto 2–3 lidi. Jinak to finančně nejde – tak to prostě je. Když chci vydat více energie – když chci více peněz – když chci spolupracovat, tak musím říct investorovi – to je obecně stát – že to má smysl. Chybou architektů je, že jsme asi nedokázali přesvědčit, že jde o hodnoty podstatné pro tu obec.

Podívejme se, kdo všechno dělá územní plány a jak to ti lidé dělají. Je to normální GIS (geografický informační systém) překlopený do návrhu. Pouze se zeptá starosty „…kde by chtěl mít nové domky a jestli už mají kanalizaci,“ a územní plán je hotový. Nelze to paušalizovat, ale v této zemi územní plány často dělají lidé, které jejich význam vůbec nezajímá. Územní plán je vnímán jako technologie, struktura, funkční skladba.

To je také důvod, proč se scházíme, nejenom kvůli výuce, ale také abychom se to naučili používat.

Máme velice silný nástroj územního plánu, kterým bychom mohli tuto zemi tvořit. Každá vesnice to dělá, ale ono to nefunguje. V praxi vesnice pouze řeší to, které pozemky se přemění na stavební. Ale to není chyba té teoretické úvahy, že územní plán je dobrý základ. Pouze realizace toho územního plánu není správná. Pakliže vycházíme z toho, že územní plán jako nástroj je v pořádku a může fungovat – co tedy máme učit naše studenty?

Především – komunikovat  zde je velký rozdíl mezi městem a venkovem. Ve městě mám zadání a skupinu lidí, která tomu rozumí. Na venkově mám starostu, navíc s jiným vzděláním. Jako architekt tam musím přinést něco navíc – musím vysvětlovat, že nejde jen o zastavěné území, ale i o hodnoty… Dále – naslouchat pokud vstupujeme do vesnice, lidé nám můžou říct spoustu věcí, které nevidíme (kde jsou povodně…). Jít do terénu a zkoumat ho na místě – vycházet z územně analytických podkladů nestačí. Využít získané vzdělání pro kvalitní rozhodování. Realita je ale taková, že vesnice si vybírají ty nejlevnější zpracovatele, kteří jim nekomplikují život. V neposlední řadě musí být architekt čestný, poctivý a dokázat prosadit své názory.

Témata a hypotézy k řešení

Jak učit budoucí architekty, jak plánovat a projektovat na venkově, to jsou otázky, které vyplývají z toho, že architekti mají tendenci přistupovat k těmto tématům z pohledu lidí, kteří žijí ve městě. Dalším důvodem je evidentní proměna venkova.

Je mnoho podmínek a zásad, které by se měly respektovat. Pozice územního plánu jako informační základny, avšak nikoliv jako jediného závazného podkladu pro rozhodování je prioritní. Při zpracování územního plánu je třeba respektovat měřítko osídlení, prostorové uspořádání a intenzitu osídlení, což jsou klíčové parametry územního plánu. Jednou ze základních podmínek úspěšnosti územního plánování je stanovení požadavku polyfunkčnosti osídlení, stejně jako určení hlavního a dílčích center. Územní plán musí zahrnovat síť veřejných prostorů, obytnost sídlišť a jejich regeneraci. Důležitá je role aktérů – v rámci územního plánu musí být stanovena pravidla pro hledání dohody veřejné správy, investorů a občanů. Stejně významná je forma plánu, protože územní plán musí obsahovat v rámci ideové i normativní části dostatečné odůvodnění, které je obsahovou spojnicí územního plánu, podrobnějších plánů a územního rozhodování. Implementace plánu je způsob výkladu dokumentace, pořizování podkladů potřebných pro výklad a koncentrované projednání za účasti relevantních aktérů.

Role veřejné správy

Architekt je při zpracování územního plánu ve vesnici většinou sám. Starosta zpravidla není odborník a nemá sílu odborně oponovat. Oproti tomu když děláte něco konkrétního, třeba navrhujete školku, tam je to něco jiného. Tam máte lidi a oponentura funguje. Vždycky jednáme s lidmi. Vzniká však otázka, zdali atomizovaný systém plánování po rozdrobených celcích je vlastně rozumný.

Starostové a zastupitelé na malých vsích jsou v této problematice nevzdělaní. Řeší se otázka, jak vzdělávat architekty, ale nikdo neřeší, jak vzdělávat zastupitele. Ti se navíc mnohdy po čtyřech letech změní. A přitom oni vytvářejí vizi. Ta se často sepíše na papír a něco z toho se pak objeví i v územním plánu. Tvorba krajiny se objeví na papíru, ale v územním plánu se neobjevuje. Jediný institut vhodný pro něj jsou komplexní pozemkové úpravy.

Vlastníci a hospodáři jsou dnes dvě různé věci. Všechno se točí kolem výměny pozemků.

S lidmi je třeba jednat – to určitě. Ale při projednávání územních plánů existují dva extrémy: Jedním je osvícený diktátor, což může mít pozitivní i negativní dopady, jako každý extrém. Druhou krajností je řešit všechno komunitně – všichni do toho povídají a nikdo nemá zodpovědnost. Konečným výsledkem vždy musí být nějaký kompromis.

TOPlist
TOPlist