K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Bezpečné úložiště České pošty

Mobilní aplikace ve veřejné správě?

Datum: 29. 7. 2016, zdroj: VSOL 3/2016, rubrika: Veřejná správa online

Mobilní aplikace se staly nedílnou součástí našeho života. Dnes už si skoro nevoláme klasickým telefonem a nepíšeme esemesky, ale povídáme si v různých messengerech, na sociálních sítích a sdílíme si zcela jiné okruhy informací než třeba před deseti lety. A mimochodem, máme v kapse zařízení, jež je daleko výkonnější než třeba pět let starý notebook, na který se nám práší někde pod stolem v obýváku. Jo, a málem bych zapomněl – díky dostupnosti a jednoduchosti využívání technologií jsme také hodně zpohodlněli, což je vlastně docela dobře.

Nastala éra aplikací, kdy naprostou většinu informací a obsahu dnes ve svých mobilních zařízeních konzumujeme právě prostřednictvím mobilních aplikací. A to nejen v tak jasných oblastech, jako jsou sociální sítě, e-mail a další formy komunikace, ale třeba i při objednávání jízdenek, rezervaci v restauraci, bankovnictví, nakupování, vaření, kutilství, …

Přestože Češi patří k těm nejaktivnějším, co se týče využívání technologií, a tím i aplikací pro svoje mobilní miláčky, stejně jako na webu jsme zpátečníci i u mobilních aplikací v jedné sféře – a tou je veřejná správa. Ano, služby e-governmentu moc nevyužíváme. A neznamená to nutně, že u nás žádné nemáme. A s aplikacemi je to pak ještě horší, i když tady musíme konstatovat, že opravdu jedním z důvodů, proč je nepoužíváme, je, že žádné nejsou.

Jedna z oblastí, která veřejnou správu a veřejné služby bude zajímat, jsou právě mobilní aplikace. V nich je totiž budoucnost, a to se týká i veřejné správy. Aplikace pro tento segment můžeme rozdělit do tří druhů:

  • Informační aplikace – vytvořené ryze pro to, aby poskytovaly informace. Jedná se tedy o jednostrannou prezentaci nějakého informačního zdroje úřadu. Příkladem mohou být mobilní aplikace replikující obsah webů úřadu, či třeba aplikace pro nalezení nejbližší pobočky úřadu.
  • Aplikace elektronických služeb – mohou poskytovat nějakou víceméně personalizovanou službu danému uživateli. Příkladem je třeba aplikace objednání na úřad či výpis toho, na co máte nárok podle vámi zadaných údajů o vaší aktuální životní situaci.
  • Aplikace pro elektronické podání – umožňují připravit, vyplnit a důvěryhodně odeslat formulář s nějakou žádostí či podáním. Příkladem jsou aplikace pro vyplňování formulářů nebo třeba pro vyplnění a odevzdání daňového přiznání.

Každý z těchto druhů aplikací vyžaduje trochu jiný přístup a má i jiné nároky na obou stranách pomyslné barikády. S prvním druhem aplikací nemusí být už skoro žádný problém. Takové aplikace se již dnes objevují, i když pravda, nejedná se o aplikace veřejné správy, ale k tomu se dostaneme.

První typ aplikací vyžaduje mít někde informace a umět je uživateli předložit rozumnější a efektivnější formou, než kdyby je hledal na webových stránkách úřadu. Takové vlaštovky už dnes jsou, prakticky výhradně ale u měst a obcí, v centrálních úřadech je i tohle velká slabina. Navíc jen málokde se jedná opravdu o oficiální aplikaci daného města. Druhý typ aplikací už vyžaduje víc logiky na straně úřadu, protože už zde musí dojít k propojení vašeho účtu na webovém portále (třeba města) s tím ve vaší aplikaci. Pro tyhle negarantované operace postačí důvěřovat třeba účtu na sociální síti, ale i to je mnohdy dost složité ze strany implementace. A třetí druh už vyžaduje důvěryhodnou identitu konkrétního člověka a důvěryhodné přihlašování a autorizaci v aplikaci, třeba při odeslání formuláře. To je ostatně jeden z obecných problémů českého e-governmentu, protože jedinou důvěryhodnou identitou je datová schránka a tu díky nesmyslné antikampani proti jinak čas docela dobře šetřícímu komunikačnímu kanálu, nechce nikdo používat. Ministerstvo vnitra sice chystá novou generaci elektronických občanek, ale ta bude nejdříve za rok, a tak si na opravdové důvěryhodné elektronické služby a aplikace budeme muset asi ještě počkat.

Aplikace pro úřad může vzniknout třemi různými způsoby:

  • Oficiální aplikace úřadu, kterou naprogramují a spravují přímo pracovníci úřadu, nebo najatý dodavatel, ale jménem úřadu.
  • Oficiální aplikace úřadu, kterou ale zadá vyrobit a spravovat svému dodavateli a je publikována jménem dodavatele.
  • Neoficiální aplikace kohokoliv, která využívá informací a služeb daného úřadu (webové stránky, otevřená data, otevřené služby).

Hlavní rozdíl mezi třemi těmito způsoby je v tom, kdo a v jaké míře je za aplikaci a její fungování zodpovědný. Veřejná správa díky Ústavě žije v úplně jiném prostředí než zbytek světa. Bohužel pro ni platí úplně jiná pravidla, to nejzákladnější je naprostým opakem známého rčení, že „co zákon nezakazuje, je dovoleno“, protože ve veřejné správě je to totiž právě naopak. A i proto jsou úřady – zejména ty velké – dost zpátečnické v tom, co a jak poskytují. Ať už totiž aplikaci vytvoří a provozuje kdokoliv, v dnešní době má zodpovědnost úřad a to mnohdy dost nespravedlivě. Své o tom ví třeba resort zdravotnictví po vydání jinak velice povedené aplikace „Záchranka“, o které i média informovala jako o oficiální aplikaci Záchranné služby České republiky. Nejen že taková instituce pochopitelně neexistuje, ale jedná se navíc o počin ryze soukromé firmy, která pouze spolupracovala s některými krajskými záchrannými službami. Koho by ale všichni hnali k zodpovědnosti, kdyby aplikace nefungovala či zafungovala špatně a nedej bože kvůli tomu někdo přišel o život, je asi jasné.

Navíc je zde i druhá legislativní a právní překážka. A to je způsob šíření informací. Každý úřad musí mít webové stránky, což upravuje legislativa, a legislativa mu dokonce přikazuje, které minimální penzum informací a v jaké podobě na nich musí být. Ale hovoří se vždy jen a pouze právě o webových stránkách – o aplikacích se nehovoří a ani právníci ve veřejné správě se tak bohužel dosud neshodují na tom, jestli vůbec úřad smí provozovat oficiální aplikaci, či přesněji, jestli se na oficiální mobilní aplikaci vztahuje obdobná legislativa, jako na webové stránky. Přijde vám to nepodstatné až hnidopišské? Možná ano, ale vezměte si případ, kdy na webových stránkách úřadu bude nějaká informace a v mobilní aplikaci bude z jakýchkoliv technických důvodů informace opačná. Podle čeho se pak má uživatel řídit?

S mobilními aplikacemi souvisí i řada technických problémů. Hned první otázka, tedy „Co je to vlastně mobilní aplikace“, není jednoduchá. Pokud jen překreslíte barvičky na mobilní verzi webu (tedy pokud ji úřad vůbec má) a zabalíte otevírání webu do nějaké aplikace, je to už mobilní aplikace? Obecně se totiž mobilní aplikace dělí na tři kategorie: Webové aplikace (schopné fungovat v mobilním prohlížeči), plně nativní aplikace a hybridní aplikace, jež jsou něco mezi. Pak je tu samozřejmě otázka platforem. Na rozdíl od již zmiňovaných webových stránek, které prostě uděláte jednou a máte hotovo, jsou – a to jen ty míněné vážně – mobilní platformy minimálně tři. A je trochu něco jiného dělat aplikace pro Android, iOS i Windows. A to se nebavíme o různých multiplatformních prostředích, jako je Chrome OS, Firefox OS apod.

Ale jde to a půjde to. Problém aplikací si neuvědomují jen úřady v naší zemi, ale je předmětem diskusí i v rámci Evropské unie. Ta již dnes dokončuje řadu směrnic, které by i v téhle jinak moc neupravené a dosti rozcuchané oblasti měly udělat jasno. Snad se tedy blýská na lepší časy, protože asi většina z nás věří, že i v komunikaci se státem, a státu s námi, je v mobilních aplikacích budoucnost.

Michal Rada

TOPlist
TOPlist