K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Bezpečné úložiště České pošty

Rodina základ státu a škola základ života

Datum: 28. 12. 2016, zdroj: OF 5/2016, rubrika: Ostatní

Úvodní referát k workshopu č. 2 Svoboda – duchovní oblast přednesl na plenárním zasedání prof. Petr Piťha. Přinášíme text projevu v nezkráceném znění a zamysleme se nad jeho obsahem.

Děkuji vám za pozvání. Z řady důvodů už musím opatrně vybírat, kam pojedu. Sem jsem přijel rád, protože rozumíte věcem, o kterých se bude jednat, a ty jsou dobré.

V názvu mého příspěvku stojí vedle sebe dvě známá úsloví. Opakujeme je často. Jde už skoro o slovníkové jednotky. Tak je také beru a pokusím se udělat to, co bychom nalezli ve výkladovém slovníku u těchto hesel. Nevím, zda si někdo z přítomných dal práci to někdy udělat. Nejspíš ne. Jenže to vede k nutnému důsledku, že totiž vlastně nevědí, co říkají, tj., nevědí přesně, co říkají. Určitě to beze zbytku platí i o všech posluchačích. Výsledkem je, že si pak plně nerozumíme, všechno se musí vysvětlovat atd. Co si můžeme myslet o společenství lidí, ve kterém všichni prohlašují, že to mysleli jinak, že chtěli říct něco jiného, akorát, že to neuměli říct? Sotva něco jiného, než že debaty takového společenství, třeba parlamentu nebo vlády, jsou jako zábava potrhlé čajové společnosti v podání Louise Carrola:

Mohl byste mi, prosím, podat smetanu?
Nevím, zda ji uzvednu, ale zkusím to.
Děkuji, jste velmi laskav, ale mohl byste mi říct, proč jste mi do čaje vysypal slánku?
Myslel jsem, že máte v šálku vejce do skla.

Abychom takto nedopadli, budu neustále upřesňovat slova, abychom si rozuměli. Ani mě při tom nenapadne je definovat, protože slova, jejichž definice známe, tj. termíny, znemožňují vzájemné dorozumění ještě horším způsobem. Jinými slovy, jde mi o to, abychom věci nazývali pravým jménem, slovem z běžně mluveného jazyka.

Vezmeme nejprve prvé rčení. Slovem rodina, je samozřejmě míněna přirozená rodina, tj. pevný a trvalý svazek muže-otce a ženy-matky, kteří se starají o své děti, tj. děti, které spolu zplodili. K nim přistupují další příbuzní jako širší rodina. Nic dalšího přirozenou rodinou není. Taková rodina pochopitelně je základem státu, protože je základní buňkou ve společnosti a má všechny rysy státního vymezení: má svá pravidla, svou vnitřní integritu, má suverenitu na svém území a svým členům dává identitu. Uvedené rčení je nezviklatelnou pravdou, a proto je nepochopitelné, že stát dělá vše pro to, aby přirozenou rodinu nejen ideově zdiskreditoval, ale aby ji dokonce omezoval ve prospěch nejrůznějších jiných uskupení, kterým dává právně i ekonomicky vyšší postavení, až posléze přirozeně postavenou rodinu postaví mimo zákon. Výsledek? Stát se zhroutí, protože se zbaví svého základu.

Tento trend je bezesporu vyvolán morálními deformacemi, které přináší nadbytek a ekonomický welfare, k němuž jsme se dostali. To, že nemusíme dělat podřadné práce a posléze vůbec žádné práce, působí, že dítě se změnilo v závazek. V seznamovacích inzerátech čteme nikoli matka se dvěma dětmi, ale žena se dvěma závazky. Domácí zvířecí miláček je k uspokojení a rodičovskému citovému vyžití bytost daleko vděčnější. Vychovávat je pracné umění a musíme mu věnovat mnoho času. Výchova také přináší mnoho konfliktních situací. Na to my nemáme nervy ani chuť. Lépe je děti nemít. Jsou s tím starosti. Předáme je v jakékoli jejich potřebě profesionálům. Výsledkem všeho je, že přirozených rodin dramaticky ubývá. Ocitáme se v roli vymírající kultury a přecházíme ke kultuře smrti, což konzumní společnost bezesporu je. Její přední rys, život si co nejvíce užít, vede nutně ke kultuře smrti, k vymírání. Nábožensky živá kultura Islámu pak zákonitě zaplní demografické vakuum. Euroamerická společnost se podobá bohatému, ale vysílenému starci, který se dovolává pomoci od svých dětí, které, pokud nějaké má, ale k altruistické pomoci nevedl. Naopak, vychoval z nich sobce větší, než byl on sám. Je mi záhadou, proč se divíme muslimům, kteří oporu v dětech, kterých mají v průměru 5–7× víc a pečlivě je vedou k tomu, aby ctili a starali se o své rodiče, že námi pohrdají.

Podívejme se nyní na druhé rčení. Vcelku dobře víme, oč šlo zřejmě prvému modernímu pedagogovi, muži, který ovlivnil pedagogické názory jako nikdo jiný. J. Á. Komenský si byl určitě vědom, že toto metaforické vyjádření nelze brát doslovně, protože by z toho pak vznikla veliká hloupost. Škola není početím. Škola mnoho lidí vychovala, ale nikoho nezplodila. Že si to uvědomoval, je jasné z toho, co říká v kontextu tohoto rčení o vzdělávání. Definuje je jako cestu od sobectví zvířeckosti k lidství. Škola je v údobí dětství a mládí tak nezbytnou součástí ve vzdělávání a výchově, tj. v přípravě na život, že je možné vyslovit a pochopit rozbírané úsloví. I pak zůstává řada věcí krajně nejasných, ale nebudu ukazovat, jak a k čemu to v praxi vede. Čím by bylo celé to dlouhé údobí, kdyby bylo teprve přípravou na život? Školáci jsou živí lidé. Nikdo přec nad mrtvým školákem neřekne, že se nic nestalo, protože se ještě ani k životu nedopracoval. A to byste koukali, jak se tato absurdita zrcadlí v našich zákonech!

Jako příklad nesmyslných výroků v zákonech uvedu něco jiného. Máme uzákoněno právo na vzdělání. Vzdělání je stav charakterizovaný nějakými vlastnostmi, jehož se člověk dopracoval. Jde o soubor vlastností, které nelze od osoby oddělit. Vzdělání nelze nikomu zaručit, protože je u každého jiné a nelze je normativně určit. Co zaručit zákonem lze, je právo na vzdělávání, tj. péči o růst vzdělání a nějaký jeho průběh. Aby toho nebylo málo, přestali jsme uznávat zásadní skutečnost, že výchova je pojem nadřazený pojmu vzdělávání. Je vedlejší, kdy a jak se ustálilo oddělení těchto dvou pojmů. Jisté je, že jejich dnešní naprosté oddělování a v oblasti legislativy nadřazení vzdělávání výchově (mezi lidskými právy není výchova uvedena) je nebezpečný nesmysl. Vzdělání a výchovu z podstaty věci nelze oddělit. Vzdělávání vyžaduje kázeň, samostatnost, autoritu a další vlastnosti, což jsou pojmy z oblasti morálky, a dnes tedy spadají do oblasti výchovy. Výchova, která by vynechala znalostní a intelektuální rozvoj, není možná, protože přináší mnoho poznatků, které musí být pochopeny, uspořádány, reflektovány a přijaty. Výchova tedy zahrnuje i rozvoj intelektu.

Tak jsme došli k tomu, co nám dělá takové starosti. Starost nám dělá, že neustále každý narážíme na to, že chybí morálka. Jsme navíc zklamáni, že po skoro třech desetiletích od obnovy demokracie jsme na tom tak bídně. A najednou všichni volají po výchově! Místo, abychom se zamysleli nad problémem výchovy, však vedeme debaty o školství. Tím se zbavíme meritorní otázky a řešíme spleť zástupných problémů. Školství je totiž administrativní obslužný a řídící systém v určitém sektoru života společnosti. Tento systém neví o výchově ani o vzdělávání a vědě nic. V předvolebním zápase, který je pro množství různých voleb nepřetržitý, vůbec nejde o výchovu, i když o ní mluví všichni. Populisticky v tomto obalu, na který společnost „slyší“, slibují kandidáti nesmysly, kterým ovšem vždy někdo tleská.

Bezradnost v otázce výchovy se projevila v zavádění etické výchovy, kterým se už řadu let chrání a honosí každý ministr školství. Uznávám, že etická výchova je dobrá snaha něco udělat a přinese, doufejme, nějaké plody. Ale je dobré si uvědomit, že to řešení z podstaty věci není. Výchovu nelze suplovat jedním školním předmětem. Výchova je totiž souhrn všech vlivů, které utvářejí člověka v jeho tělesné i osobnostní, charakterové stránce, což se pak projeví v jeho jednání. Je to děj, který probíhá po celý život. Výchova, jako snaha pomáhat druhým k plnému rozvinutí kladných vlastností, je vlastně péče o osobnostní zrání člověka.

Položme si tři otázky o výchově:

Kdo vychovává?
  1. Rodiče, jejichž role je prvořadá, v prvém údobí života dítěte nenahraditelná a stále dál přítomná.
  2. Učitelé, specializovaní odborníci, kteří mají na starost především ty oblasti, v nichž rodiče nemohou dát dětem potřebnou pomoc – především v oblasti nauk.
  3. Společnost jako celek, tzn. každý z nás.
Nezapomínejme, že potřebujeme vzory. Ve výchově sehrává napodobování a vzor úlohu nezaměnitelnou. Zjišťujeme, že nesporně mravné vzory nemáme, a proto je musíme vychovat. Jak ale má nemravná společnost vychovat mravní vzory?
Koho vychováváme?
Samozřejmě, že zde mluvíme o člověku.
Zásadní je otázka třetí, k čemu vychováváme?
Dnes se setkáváme se dvěma převládajícími názory, které můžeme označit jako sekulární a (křesťansko) náboženský. Už toto odlišení ukazuje na rozdělení naší společnosti do dvou civilizačních skupin. Sekulární euroamerické školství deklaruje, že chce vychovat platného občana demokratického státu, popř. nadstátu, a vychovává ke všem ideím, na nichž spočívá ideologická doktrína konsumismu. Stává se tak prostředkem k prohloubení v úvodu pojmenované morální krize. Zásadní omyl pojmu výchovy dobrého občana spočívá v tom, že dobrý občan zdaleka nemusí být dobrý člověk, zatímco dobrý člověk bude vždy schopen vytvářet spravedlivou společnost a být pak dobrým občanem státu.

Závěrem bych se rád zmínil o tom, co nás dovedlo k dnešní trudné situaci. Prvním kořenem je merkantilizace všeho, i toho, co nemůže a hlavně nesmí mít charakter zboží. Ani děti ve školách ani pacient v nemocnici nejsou zboží na prodej. Jsou to lidé. Druhý kořen vidím v liberalismu, který otevřel brány pro vstup relativismu do škol, kde vlastně znemožnil výchovu. Je-li možné a správné relativizovat cokoli, ztratí se zásadní ostrá morální hranice dobra a zla. Liberalismus nutně nakonec vede k pohrdání jakýmkoli řádem. V tu chvíli je ovšem člověk připraven o hlavní rys lidství, je zbaven možnosti být zodpovědný. Tím liberalismus člověka vrátí do říše zvířat, aniž by mu mohl vrátit instinkty, z nichž mnohé člověk ztratil. Liberalismus tím, že odstranil Boha jako garanta řádu, uvedl naši euroamerickou společnost do chaotického rozpadu.

Myslím, že na úvod do debaty jsem řekl dost.

Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, dr. h. c., probošt Kolegiální kapituly Všech svatých na Pražském hradě

TOPlist
TOPlist