K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

17 let života s rozpočtovým určením daní

Datum: 23. 1. 2017, zdroj: OF 5/2016, rubrika: Ekonomika

Psal se rok 1998 a na Ministerstvu financí ČR pracovala skvělá a nezapomenutelná Dana Uharčeková pod ředitelem Prokopem na tzv. odboru 12 (financování územních rozpočtů), přičemž nejdůležitější byl a je odbor 11 (státní rozpočet), který řídil Eduard Janota, legendární náměstek a dobrý chlap.

Reforma veřejné správy byla pod plným plynem. Ministrem financí byl Ivo Svoboda. Nastoupil jsem do týmu, který měl hlavní úkol – připravit velkou novelu rozpočtového určení daní tzv. RUD, která se nakonec stala, po velkých strastech, osočování a pranicích v Parlamentu, známým zákonem č. 243/2000 Sb. To už byl ministrem Pavel Mertlík. Zákon o rozpočtovém určení daní byl tenkrát přijat jako „provizorní“.

Zrození koeficientů RUD a skokový mechanismus

Dnes již nikdo neví, až na dva lidi ve státě (mé maličkosti a jedné kolegyně na MF ČR), jak vznikly ony slavné koeficienty při rozdělování výnosů sdílených daní obcím. A dodnes je již jen jeden člověk v produktivním věku, který byl přímo u toho.

V té době byl hlavní problém zajistit výkon státní správy v území tak, aby mohly být zrušeny okresní úřady. To zajišťovalo Ministerstvo vnitra ČR, s fenomenální lvicí v podobě profesorky Yvonne Streckové (1934–2006). Úkolem Ministerstva financí bylo zajistit, aby zároveň nezkolabovala státní kasa. Takže jsme sesypali povinnosti státu v obcích, které na ně stát převáděl a ejhle, světe div se – vyšlo, že větší města toho dělají pro lidi podstatně více (co do objemu) než menší sídla. Tak jsme to propočetli, aby byly dopady na státní rozpočet co nejmenší a zároveň daly obcím stabilitu.

Výnosy daní se obcím přidělovaly podle počtu obyvatel koeficientem, který byl velmi nízký nejmenší obce a narůstal podle velikostních skupin. Hodně nám do toho tenkrát mluvil poslanec Martínek, který trval na tom, aby v zákoně byl tzv. „skokový mechanismus“, který povede k tomu, že se malé obce budou slučovat. Tvrdili jsme, že je to nesmysl, protože obce se do té doby pod euforií nově nabyté svobody spíše osamostatňovaly. Tvrdili jsme hodně věcí, kterým politici nedopřáli sluchu a ukázaly se později pravdivými, tak to prostě je. Profesionálům laici diktují, když mají moc a funkce. Ukázalo se, že jsme měli pravdu a za účelem překročení koeficientu se nesloučila žádná obec. Později byl onen skokový mechanismus naštěstí odstraněn, protože poškozoval zejména obce s počtem obyvatel na hranici velikostní skupiny. Stačilo, když ubyl jeden občan (zemřel nebo se odstěhoval), obec spadla o koeficient níže a rázem přišla o X set Kč na obyvatele, což byly často miliony korun.

Pak napadlo nějakého dalšího poslance, myslím, že tenkrát to byl zástupce ODS, že obce je třeba motivovat k podpoře podnikání. Tak se do té polévky RUD „vrazila“ 30 % daň z podnikání v místě bydliště podnikatele. Do roku 2000 totiž zákon ponechával obcím 100 % daně z příjmu fyzických osob podle místa bydliště podnikatele. Některé bystré obce tak čile s bydlišti podnikatelů kšeftovaly. Vázat příjmy obce na bydliště podnikatelů je nesmysl.

Co se osvědčilo

Osvědčila se stabilita, daňové příjmy by neměly „lítat“ nahoru a dolů. Mechanismus sdílených daní se velice osvědčil svou stabilitou, což prokázalo 17 let praxe, protože rozpočtové určení daní se změnilo velice málo a filozofie rozdělování zůstala naprosto stejná.

Osvědčilo se, že když balík sdílených daní je pro různé úrovně veřejných rozpočtů podobný, jejich vývoj je také podobný, a to rovněž stabilizuje finance. Bylo by velmi špatné opakovat chyby minulosti a vázat příjmy obcí jen na jednu daň. Čím více je sdílených daní státního rozpočtu a územních rozpočtů, tím lépe.

Jako hlavní kritérium pro rozdělování výnosů daní obcím se osvědčil počet obyvatel. Vychází se z toho, že právě obyvatel obce je nositelem přidané hodnoty a potřeb. Obyvatelé obcí potřebují silnice, stromy, louky a veřejnou správu. Není to ani délka silnic, ani barva očí, ani nadmořská výška nebo rozloha obce, která nese blaho lidu. Je to občan, který má potřeby, jež starosta řeší. Občan by měl být nositelem hodnot, příjmů a potřeb. Hlavní potřeby obce se nemohou určovat jinak, než podle počtu obyvatel. Sice postupem času přibyla další kritéria, jako rozloha katastrálního území, prostý počet obyvatel bez přepočítacích koeficientů, počet zaměstnanců majících místo výkonu práce v obci a jako poslední, velice správný počet žáků škol, které obec zřizuje.

Osvědčilo se převádět do RUD nárokové příspěvky. Tím byl velice povedený přesun příspěvků na žáka do rozpočtového určení daní. Už se nemusí stát a obce dohadovat o potřebné výši příspěvku a o tom, jak s růstem výnosu daně poroste automaticky také příspěvek.

Co se neosvědčilo

Prakticky se neosvědčilo hodně z toho, co iniciovali do rozpočtového určení daní politici. Popsaný skokový mechanismus ke slučování obcí se neosvědčil. Alokovat daně podle podnikajících fyzických osob se neosvědčilo. Ani jedno náš původní ministerský návrh neobsahoval a dnes je to již pryč jako věci, které se neosvědčily.

Neosvědčilo se přidávat různá jiná kritéria dělení daní. Spravedlivé kritérium pro dělení daní totiž neexistuje. Každá daň nějak a někde vzniká, nějak a někde se vybírá a jinam se její výnos alokuje. Absolutní spravedlnost by byla nechat daně těm, kteří si na ně vydělají. Jsou však i společné zájmy a jistá solidarita. Výborný by byl systém daňové asignace, ale u nás by se to myslím zvrhlo.

Zlepšení RUD, kde ho vidím po 17 letech z praxe

Budu naprosto věcný, jako člověk pohybující se od roku 2007 v praxi samospráv, mimo resort financí a úřadu vlády, vidím možnosti zlepšení RUD takto:

  1. Nebrat do týmu při tvorbě novely RUD akademiky a redukovat po zkušenostech iniciativu globálních politiků Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
  2. Převést do RUD dotace, a to jak ty na resortech v ČR, tak ty z bruselských poplatků, které ČR platí na ten úděsný moloch do EU. Všem by se ulevilo, do skutečné práce by mohlo nastoupit X set zaměstnanců ústředních správních úřadů, a vzhledem k nedostatku lidí na trhu práce by to bylo blahodárné. Po dobré zkušenosti s převodem příspěvků na žáka do RUD doporučuji do RUD převést i příspěvek na výkon státní správy, aby se valorizoval automaticky, bez potřeby vyvolávat zbytečné schůzky a vyjednávání s resorty vnitra a financí. Podobné je to u jiných provozních a investičních dotací. Např. MŠMT by se nemělo věnovat správě kasy, ale systému kvality vzdělávání a škol, stejně tak ostatní resorty dle své kompetence. Kompetenční zákon č. 2 z roku 1969 bohužel vymezuje resorty chybně, používá totalitní až archaickou logiku, je naprosto zastaralý a překonaný. Zakonzervování stavu služebním zákonem, notabene definitivou, nás vrhá do temna nadbytečné byrokracie a administrativní zátěže. Dokud se nezmění ústřední státní správa, nezmění se k lepšímu nic!
  3. Rozšířit spektrum sdílených daní – určitě bych do balíku sdílených daní zařadil také spotřební daně, minimálně z alkoholu a tabáku. Budete se divit, ale v obcích lidé také kouří a pijí a obce s tím musí bojovat. Veřejné rozpočty by měly mít stejnou a širokou daňovou základnu, aby skutečně „dýchaly“ stejně. To je nezbytnost stability veřejných rozpočtů.
  4. Zvednout statutární města a města k vyvolenému Brnu, Ostravě a Plzni a malinko „sklepnout“ finanční horečku Praze. Neexistuje již důvodů, aby tato tři města měla 23 tis. Kč daňový příjem na obyvatele a třeba České Budějovice, Jablonec, Pardubice, spolu s ostatními městy, jen 13 tis. Kč. Statutární město jako statutární město, jako jiné „obyčejné“ město. Je to pozůstatek rušení okresních úřadů. Snížil bych razantně RUD pro Prahu (Praha má daňový příjem 37 tis. Kč na obyvatele). I když plní funkce kraje, je hlavním městem a má metro, žene se do kolapsu tím, že má peněz moc a vymýšlí koniny jako jsou tunely – netunely a okruh – neokruh. Praha je s naprostou jistotou přefinancovaná, neumí hospodařit a ruinuje městské části. Obdoba existuje i v ostatních velkých městech. Kdo má moc peněz zblbne.
  5. Daně z hazardu přesunout do balíku sdílených daní. Není tu důvod, aby některé malé obce inkasovaly stovky milionů jen proto, že je u nich kasino. Luxusní kasino obci nijak neškodí, podobně jako jakákoliv jiná firma, a proto by výnos daně z hazardu měl padnout do sdílených daní, stejně jako je to u daně z právnických osob. Stát by si měl část nechat na financování sportu a všechny obce, až na nějakých pět vesnic v ČR, by jen získaly.
  6. Dořešit financování krajů jejich výrazným posílením v neprospěch resortů. Zde se zkrátka zastavila reforma veřejné správy. Odchodem Zemana a Streckové již není síla, chuť, ani vůle a do jisté míry i ani znalosti, aby se reforma veřejné správy dokončila. Experti se časem rozutekli, zemřeli nebo „byli odejiti“, zbylo torzo a ztratila se kontinuita. Zamýšlená role krajů zůstala nevyužita a ty si žijí v „zaprděném teploučku“ dodnes. Reforma veřejné správy se ústředních orgánů nedotkla. Vzdor resortů vůči samosprávám je nezdolný a v současnosti není síly, která by jimi pohnula. Zde vyjímám své „mateřské“ MF ČR, které je čestnou výjimkou a snad mi dá za pravdu, že boj o finance s ostatními resorty je vysilující a pokaždé srovnatelný se světovou válkou.

***

Přeji hodně zdaru při zamýšlené změně zákona o rozpočtovém určení daní a vlastně při změnách jakéhokoliv zákona. Jen musím zklamaně opakovat rčení pana Sokola, který údajně prohlásil: „Velbloud je kůň, který prošel legislativním procesem.“ Těším se na jakékoliv nečekané změny RUD, i když jako jeden z otců tohoto sedmnáctiletého systému uroním možná slzu nad przněním, ovšem to patří k životu.

Ing. Luděk Tesař

TOPlist
TOPlist