K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Obchodní společnosti ve vlastnictví obcí a poskytování informací – podruhé

(Obchodní společnosti ve vlastnictví obcí a poskytování informací II.)

Datum: 12. 7. 2018, zdroj: OF 3/2018, rubrika: Legislativa

V nedávné době jsem informoval o rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2017, č. j. 7 As 311/2017 – 39, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda může být obchodní společnost, tedy například společnost s ručením omezením nebo akciová společnost, která je 100% „vlastněná“ státem nebo územním samosprávným celkem, povinna poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Závěr Nejvyššího správního soudu reflektoval nedávný nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, který se týkal akciové společnost ČEZ. Z nálezu ČEZ pak plynul jednoznačný názor Ústavního soudu, že zásadně nelze obchodní společnosti považovat za veřejné instituce, a tudíž za povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Jedinou výjimkou pak dle uvedeného nálezu mohly být obchodní společnosti, které jsou zřízeny zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejímž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o zániku této obchodní společnosti. Nejvyšší správní soud tak rozhodl, že společnost OTE, a.s., jejímž jediným akcionářem je stát, není veřejnou institucí.

V dané věci jsem též upozorňoval, že v této kauze byla podána ústavní stížnost, o které bude v blízké době rozhodovat Ústavní soud. Ten však v mezičase vydal nález ze dne 27. března 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17, ve kterém byla jako povinný subjekt posuzována Pražská plynárenská Servis distribuce, a. s. Závěr nálezu, že výklad správních soudů, podle kterých je stěžovatelka veřejnou institucí, v důsledku čehož je i povinným subjektem, je ústavně konformní, mohl být pro některé více než překvapivý.

Znaky veřejné instituce

Předně je třeba uvést, že podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a také veřejné instituce. Uvedená soudní rozhodnutí se pak týkají právě veřejných institucí, což je legálně nezakotvený pojem a na jeho výkladu nepanuje shoda mezi odborníky, soudy, a dokonce ani mezi senáty Ústavního soudu.

Výkladem tohoto pojmu se v minulosti Ústavní soud zabýval vícekrát, k nejzásadnějším pak patří nález ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, týkající se Letiště Praha. V tomto nálezu Ústavní soud vymezil několik kritérií pro určení, zda může být obchodní společnost veřejnou institucí.

Ústavní soud konstatoval, že mezi znaky umožňující rozlišit, zda má určitý subjekt povahu veřejné nebo soukromé instituce, patří

  1. způsob vzniku či zániku instituce – z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu,
  2. hledisko osoby zřizovatele – z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát, či nikoliv,
  3. subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce – z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem, či nikoliv,
  4. existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce – existence státního dohledu je typická pro veřejnou instituci, a
  5. veřejný nebo soukromý účel instituce – veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce.

To, zda určitý subjekt můžeme následně zařadit pod instituci veřejnou či soukromou, musí podle Ústavního soudu vyplývat z „převahy“ znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.

Vliv územní samosprávy

Naproti tomu v nálezu ČEZ Ústavní soud uvedl, že obchodní společnosti nelze zásadně považovat za veřejné instituce. Jedinou výjimkou, jak bylo již uvedeno, pak mohou být obchodní společnosti, které jsou zřízeny zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejichž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o zániku této obchodní společnosti. Ústavní soud se vyslovil též v tom smyslu, že nezáleží na osobě společníka, jestli jde o stát nebo územní samosprávný celek a nezáleží ani na jejich účasti v obchodní společnosti (velikosti podílu).

V posledním nálezu se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda Pražská plynárenská Servis distribuce, a. s., je či není veřejnou institucí a tím pádem i povinným subjektem k poskytování informací. Jediným akcionářem této akciové společnosti je jiná obchodní společnost – Pražská plynárenská, a. s., jejímž jediným akcionářem je další obchodní společnost – Pražská plynárenská Holding, a. s. Jediným akcionářem poslední uvedené obchodní společnosti je hl. m. Praha. Územní samosprávný celek tak sice má výlučný vliv na obchodní společnost, které se nález týkal, nicméně tento vliv je zprostředkovaný prostřednictvím jiných obchodních společností, což však v uvedeném případě, dle názoru Ústavního soudu, nebrání tomu, aby Pražská plynárenská Servis distribuce, a. s., byla veřejnou institucí.

Sám Ústavní soud pak částečně odkazuje na jeden ze závěrů nálezu ČEZ v otázce, zda by obchodní společnost musela být přímo zřízena zvláštním zákonem, a uvádí, že: „Z bodu 70 citovaného nálezu toliko vyplývá, že taková akciová společnost – ‚jež byla zřízena zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejímž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o jejím zániku‘ – je příkladem obchodní společnosti, na kterou lze odůvodněně nahlížet jako na veřejnoprávní subjekt, ale nikoliv příkladem jediným v úvahu přicházejícím.“

Následně Ústavní soud cituje pětistupňový test z nálezu Letiště Praha, který v řešeném případě aplikoval Městský soud v Praze v dřívějším řízení. Na závěr pak uvádí, že Pražská plynárenská Servis distribuce, a. s., je členem koncernu, který má řídící osobu Pražskou plynárenskou Holding, a. s., která je ovládaná hl. m. Praha, a proto je dle Ústavního soudu veřejnou institucí ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a je povinna tak informace poskytovat.

S ohledem na výše uvedené tak mohu nyní uzavřít, že obchodní společnosti, v nichž jsou jediným společníkem či akcionářem obce, byť zprostředkovaně přes jinou obchodní společnost, jsou veřejnými institucemi a jsou tak povinny poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Jde tak v zásadě o poměrně výraznou změnu směřování judikatury Ústavního soudu ve vztahu k obchodním společnostem jako povinných subjektů k poskytování informací. Ačkoliv ještě nevíme, jak dopadne ústavní stížnost občanského sdružení Oživení proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci OTE, a. s., o které by měl rozhodnout II. senát Ústavního soudu, nelze dle mého názoru v nejbližší době očekávat změnu přístupu k výkladu pojmu veřejná instituce. To tedy znamená, že obchodní společnosti, v nichž jsou jediným akcionářem nebo společníkem obce, které splňují většinu kritérií uvedených v nálezu Letiště Praha, jsou povinnými subjekty k poskytování informací.

Bc. Tomáš Auer, junior právník, KVB advokátní kancelář, s. r. o.

Seriál Obchodní společnosti ve vlastnictví obcí a poskytování informací

  1. Obchodní společnosti ve vlastnictví obcí a poskytování informací, 5. 6. 2018
  2. Obchodní společnosti ve vlastnictví obcí a poskytování informací – podruhé, 12. 7. 2018 (právě čtete)
TOPlist
TOPlist