Náklady veřejných rozpočtů na financování péče o ohrožené děti – část III.

Náklady veřejných rozpočtů na financování péče o ohrožené děti 3.

Dokončení článku o financování systému ochrany dětí v České republice se věnuje otázce ekonomické náročnosti jednotlivých způsobů řešení situace ohrožených dětí a rodin.

Na úvod připomeňme údaj o celkových výdajích veřejných rozpočtů na zajištění péče o ohrožené děti, které ročně činí cca 11 mld. Kč.

Naprostá většina těchto prostředků je vynakládána na financování náhradních forem péče, zejména ústavní výchovy (4,5 mld. Kč ročně, tj. 41,7 % celkových výdajů) a náhradní rodinné péče (3,9 mld. Kč ročně, tj. 36 % výdajů). Ústavní výchova je přitom považována za nejméně vhodné řešení situace dítěte, které by mělo být využíváno jen ve zcela nezbytných případech, na omezenou dobu a jen u starších dětí.

Z tohoto důvodu je v posledních letech jako alternativa k umístění dítěte do ústavu systematicky podporována náhradní rodinná péče. Kapacity ústavních zařízení se však výrazněji nesnižují, což vede ke zvyšování počtu dětí žijících mimo vlastní rodinu a celkových nákladů systému.

Ekonomická data poukazují na zásadní deficit českého sociálního systému, jímž je nedostatek finančních zdrojů na prevenci ohrožení dítěte, resp. na podporu rodin formou sociální práce, poradenství a dalších odborných služeb. V odborné veřejnosti panuje shoda, že ideálním místem pro vývoj dítěte je vlastní rodina (pokud neohrožuje dítě na zdraví, životě či zdravém vývoji). Rodičovskou péči preferuje i platná právní úprava (občanský zákoník, zákon o sociálně-právní ochraně dětí atd.). Z toho logicky vyplývá, že podpora rodin má být prioritou veřejných výdajů. Opak je pravdou.

Na prevenci na služby pro rodiny bylo v roce 2016 vynaloženo pouze 7,9 % celkových výdajů. Tento deficit se následně projevuje ve formě zvýšených nákladů na náhradní typy péče, které však jsou (jak bude následně ukázáno) výrazně nákladnější.

S rodinami pracují rovněž orgány sociálně-právní ochrany dětí (zejména „OSPOD“ působící v rámci obecních úřadů obcí s rozšířenou působností). Na jejich činnost je ročně vynakládáno cca 1,5 mld. Kč (tj. 14,4 % celkových výdajů). Důsledkem chabého preventivního systému je skutečnost, že „OSPOD“ (pomineme-li tzv. „opatrovnickou agendu“ zastupování dítěte např. při rozvodu rodičů) vstupují do rodin zpravidla až ve fázi vážného selhávání rodičovské péče.

Průměrné náklady na sociální práci s rodinou

Sociální práci s rodinou reprezentuje poměrně široké spektrum aktivit, jejichž smysl velmi výstižně popisuje například německý sociální zákoník (v české úpravě podobná definice chybí): Jde o podporu rodičů, aby mohli vykonávat právo a povinnost pečovat o dítě. Zatímco u ostatních typů péče jsou v tomto článku vyčíslovány skutečné výdaje, v případě sociální práce s rodinami je nutno postupovat jiným způsobem. Počet rodin připadajících v České republice na jednoho sociálního pracovníka je tak velký, že výsledkem výpočtů průměrných nákladů jsou zcela zanedbatelné částky v řádu stovek korun měsíčně.

Vyjdeme proto z „ideální“, ovšem v podmínkách České republiky prozatím teoretické situace, že s dítětem, resp. rodinou pracují současně dva sociální pracovníci (jeden pracovník orgánu sociálně-právní ochrany a druhý zaměstnanec podpůrných služeb) a oba pracují současně s cca 20 dětmi a rodinami. Podle informačního systému o průměrném výdělku činila v roce 2016 průměrná hrubá mzda na pozici „sociální pracovník – specialista péče o děti a mládež“ 25 540 Kč měsíčně. Připočteme-li zákonné odvody a režijní náklady služby (materiální a technické vybavení, zázemí, doprava atd.) vychází celkové náklady ve výši 410 682 Kč na rok a jednoho zaměstnance. U pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany máme díky každoročnímu finančnímu vypořádání dotací zcela exaktní údaj o mzdových a režijních nákladech za rok 2016 ve výši 459 212 Kč. Při přepočtu vychází na jednu rodinu (dítě) roční náklady 43 494,7 Kč, tj. měsíčně 3624,6 Kč. Pokud by tito sociální pracovníci řešili situaci pouhých deseti rodin (což lze v podmínkách České republiky prozatím označit za „science fiction“), náklady budou dvojnásobné, tj. cca 7250 Kč měsíčně.

Průměrné náklady na dítě umístěné v náhradní rodinné péči

V roce 2016 vyrůstalo v České republice v náhradní rodinné péči 15 941 dětí. Celkové náklady veřejných rozpočtů v oblasti náhradní rodinné péče (dávky pěstounské péče, státní příspěvek na výkon pěstounské péče a další související náklady) činily v roce 3 822 916 tis. Kč. Při prostém přepočtu vychází roční náklady na jedno dítě umístěné v péči pěstounů a osobně pečujících poručníků na 239 816 Kč, tj. 19 984,6 Kč měsíčně. Vyšší průměrné náklady jsou spojeny se svěřením dítěte do péče „poloprofesionálních“ pěstounů na přechodnou dobu, kteří pobírají stabilní odměnu 20 000 Kč hrubého měsíčně i po dobu, po kterou o žádné dítě nepečují. V tomto případě se náklady na umístěné dítě (při započtení příspěvku na úhradu potřeb dítěte, nákladů na „doprovázející“ služby atd.) pohybují minimálně kolem 35 000 Kč měsíčně. Naopak výrazně nižší jsou náklady na dlouhodobou pěstounskou či poručenskou péči.

V České republice existuje ještě další typ náhradní rodinné péče, a to tzv. „péče jiné osoby“ upravená § 953 občanského zákoníku. Přestože tyto pečující osoby mají stejná práva a povinnosti jako pěstouni, nepobírají žádné dávky pěstounské péče a nemají ani nárok na podpůrné služby. Po započtení cca 4 100 dětí vyrůstajících v péči těchto osob vychází průměrné náklady na jedno dítě umístěné v náhradní rodinné péči na 190 755 korun ročně, tj. 15 896 Kč měsíčně.

Průměrné náklady na dítě umístěné v ústavní výchově

Průměrné náklady ústavních zařízení lze stanovit několika způsoby. Nejjednodušší je přepočet na kapacitu, resp. na jedno lůžko, což je kritérium, na jehož základě je v současné době financována většina zařízení (zejména školská zařízení). Jedno lůžko v českých ústavech pro děti stojí veřejné rozpočty 438 191 Kč ročně, tj. 36 515 Kč měsíčně (viz tabulku č. 1).

Nejvyšší náklady mají výchovné ústavy (61 894 Kč na lůžko měsíčně), následované (rovněž školskými) diagnostickými ústavy (55 890 Kč na lůžko měsíčně). U diagnostických ústavů přitom byly zohledněny výkony středisek výchovné péče, které poskytují i terénní a ambulantní služby. U dětských domovů se školou činí měsíční náklady na lůžko 44 484 Kč, podobně je tomu u dětských domovů pro děti do 3 let věku (dříve kojenecké ústavy). Okolo 30 tis. Kč měsíčně se pohybují náklady na lůžko v případě dětských domovů zřizovaných kraji. U „sociálních“ domovů pro osoby se zdravotním postižením, u nichž však významnou část nákladů pokrývají úhrady klientů, měsíční náklady na lůžko pohybují kolem 36 tis. Kč měsíčně.

Poznámky

1. Do celkových nákladů systému péče o ohrožené děti lze v případě těchto zařízení započítat pouze část prostředků (děti do 18 let tvoří pouze necelých 5 % klientely). Viz tabulka 2.

Lepší představu o skutečných nákladech institucionální výchovy poskytuje přepočet nákladů na jedno dítě. Lůžkové kapacity zařízení jsou totiž využívány jen z části. Nejpřesnějším měřítkem je přitom počet dnů, které děti v zařízeních strávily. I zde je však nutno odlišovat evidenční a skutečný pobyt. Po provedení přepočtu podle evidenčního počtu dní zjistíme, že nejvyšší průměrné náklady hrazené z veřejných rozpočtů na jedno dítě vykazují diagnostické ústavy, a to 799 024 Kč ročně, tj. 66 585 Kč měsíčně. Podobně jsou na tom výchovné ústavy, kde náklady činí 763 433 Kč ročně, tj. 63 619 Kč na dítě měsíčně (viz tabulku č. 2).

Pokud se zohlední skutečný pobyt dětí v zařízeních jsou náklady ještě vyšší – průměrně 44 570 Kč měsíčně. Výrazně se liší podle jednotlivých typů zařízení. Nejnákladnějším typem ústavu jsou v České republice výchovné ústavy, u nichž činí průměrné měsíční náklady na jedno dítě 74 203 Kč (při započtení dnů strávených dětmi na útěcích z těchto zařízení jde o částku přesahující 90 tis. Kč měsíčně).

Závěr

Na základě předchozích výpočtů lze stanovit měsíční náklady veřejných rozpočtů na jedno dítě podle jednotlivých typů intervencí (viz tabulka 3).

Je logické, že nejnákladnější je ústavní výchova. V zařízeních je nutno zajistit třísměnný provoz, což představuje významné personální nároky (rodičovská péče nebo náhradní rodinná péče také 24 hodin denně, zajišťuje ji však jen jeden nebo dva lidé). Ve všech případech jde přitom pouze o neinvestiční výdaje, náklady na investice jsou zohledněny jen ve formě běžných odpisů a údržby.

Již delší dobu se plánuje transformace ústavní výchovy, jejímž cílem je mimo jiné snižování kapacit jednotlivých zařízení. V případě realizace tohoto záměru budou průměrné náklady na ústavní výchovu ještě stoupat. Je určitým paradoxem, že čím je větší zařízení (pro děti však z mnoha ohledu rizikovější), tím je ekonomicky efektivnější.

Náhradní rodinná péče představuje pro děti vhodnější a zároveň ekonomičtější řešení, pokud je dítě nuceno opustit vlastní rodinu.

Ze všech dostupných dat však vyplývá, že nejvýhodnější je podporovat oblast prevence a přímé práce s rodinami. Toto řešení bývá zpravidla nejvhodnější i z hlediska vývoje dítěte.

Na závěr je třeba uvést, že prezentované údaje představují pouze zobecněná ekonomická data. V systému péče o ohrožené děti mají své místo různé způsoby pomoci. Jde však o to, aby vynaložené prostředky vedly k naplnění záměru, jímž je naplnění nejlepšího zájmu dítěte. Na místě je tedy zásadní restrukturalizace výdajů spojená s celkovou reformou tohoto systému.

PhDr. Miloslav Macela

Seriál Náklady veřejných rozpočtů na financování péče o ohrožené děti

1. Náklady veřejných rozpočtů na financování péče o ohrožené děti – část I., 21. 3. 2018
2. Náklady veřejných rozpočtů na financování péče o ohrožené děti – část II., 8. 6. 2018
3. Náklady veřejných rozpočtů na financování péče o ohrožené děti – část III., 30. 8. 2018 (právě čtete)