K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Obec a odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

(Obec a odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 5.)

Datum: 26. 8. 2019, zdroj: OF 3/2019, rubrika: Legislativa

Text pokračuje v popisu jednotlivých aspektů odpovědnosti obce za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon o odpovědnosti za škodu).

Porušení práva na osobní svobodu

V souladu s § 6a zákona o odpovědnosti za škodu se odpovědnost státu a územních samosprávných celků v samostatné působnosti za porušení práva na osobní svobodu posoudí podle ustanovení tohoto zákona upravujících odpovědnost za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. I když výše uvedené ustanovení zmiňuje i odpovědnost územních samosprávných celků v samostatné působnosti (tedy i obcí) za porušení práva na osobní svobodu, v praxi připadá reálně v úvahu spíše založení odpovědnosti státu za porušení předmětného práva. Avšak ani při výkonu samostatné působnosti obcemi nelze vyloučit porušení práva na osobní svobodu, a to např. v případě nesplnění zákonných podmínek dle zákona o obecní policii (předvedení osoby – § 13 či zabezpečování dopravy osob strážníkem do protialkoholní stanice – § 17b).

Ustanovení § 6a zákona o odpovědnosti za škodu má nejen významný ústavněprávní rozměr, ale vykazuje rovněž značný přesah do oblasti mezinárodního práva a práva Evropské unie.

Podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) je osobní svoboda zaručena, přičemž nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, jde o obecný zákaz tzv. dlužnického vězení. Tím však není samozřejmě dotčena možnost např. trestat zaviněné neplnění daňových a dalších souvisejících povinností.

Navazující odstavce čl. 8 Listiny stanovují další podmínky, za jakých lze omezit osobní svobodou v rámci trestního stíhání (odstavce 3 až 5) a v rámci ústavní zdravotní péče (odstavec 6).

Zadržení a zatčení

Konkrétně podle čl. 8 odst. 3 Listiny platí, že obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně (tímto zákonem je aktuálně zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – trestní řád, konkrétně § 75 až § 77). Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. Na základě čl. 8 odst. 4 Listiny je možno zatknout obviněného jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

Z ustanovení čl. 8 odst. 6 Listiny se podává, že zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů (řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu je upraveno v § 66 až § 84b zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Dle § 75 tohoto zákona je zdravotní ústav, ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených v jiném právním předpise, povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu zdravotní ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Je-li člověk, který byl přijat do zdravotnické péče se svým písemným souhlasem, omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem až v průběhu léčení, anebo svůj písemný souhlas odvolá, je zdravotní ústav povinen učinit výše uvedené oznámení do 24 hodin poté, co k takovému omezení nebo odvolání souhlasu došlo.

Nárok na odškodnění

Z mezinárodněprávních dokumentů je třeba zmínit zejména Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy má každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, nárok na odškodnění. Ustanovení čl. 5 Úmluvy upravuje právo na svobodu a osobní bezpečnost, přičemž podle jeho odstavce 1 nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

  • zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
  • zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
  • zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
  • jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
  • zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
  • zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění.

Z dalších ustanovení čl. 5 Úmluvy např. vyplývá, že každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Právě § 6a zákona o odpovědnosti za škodu promítl do vnitrostátního zákonodárství požadavek čl. 5 odst. 5 Úmluvy, kde se zaručuje, jak již bylo uvedeno, obecné právo na odškodnění za protiprávní zbavení svobody, tedy takové, které je v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. Za porušení základního práva na osobní svobodu a bezpečnost tedy existuje právo na náhradu, přičemž se navíc neomezuje pouze na otázky trestního řízení, neboť k porušení práva na osobní svobodu může dojít i mimo něj (např. v řízení o převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče). Založení odpovědnosti za protiprávní zbavení svobody může spočívat jak v rozhodnutí, tak i v nesprávném úředním postupu.

Listina EU

Z práva Evropské unie k popisované problematice je nutné zmínit Listinu základních práv Evropské unie, která tvoří součást primárního práva Evropské unie a představuje dokument zakotvující základní práva při uskutečňování norem evropského práva. Ustanovení čl. 6 Listiny EU stanoví, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost.

Mgr. Jan Břeň

TOPlist
TOPlist