K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
isss.online

Vymáhání nedoplatků na místních poplatcích soudním exekutorem

Datum: 29. 1. 2020, zdroj: OF 5/2019, rubrika: Legislativa

V praxi je v poslední době čím dál více aktuálnější otázka, jakým způsobem by měl správce poplatku vymáhat vyměřené, avšak nezaplacené místní poplatky, resp. nedoplatky na nich. Jedná se především o to, zda a případně v jakých případech může správce poplatku vymáhat nedoplatky prostřednictvím soudního exekutora.

Michal Jantoš
Michal Jantoš
Václav Těžký
Václav Těžký

Ačkoliv představuje vymáhání nedoplatků soudním exekutorem pouze jeden ze způsobů vymáhání, mnoho obcí stále k tomuto způsobu vymáhání přistupuje paušálně ve všech případech. V tomto příspěvku se proto zaměříme na zákonné podmínky, kterými by se měl správce poplatku řídit při volbě způsobu vymáhání.

Ačkoliv je tento příspěvek zaměřen na vymáhání místních poplatků, lze jej vztáhnout v zásadě i na jiné daňové nedoplatky (např. pokuty).

Způsoby vymáhání nedoplatků podle daňového řádu

Podle § 175 odst. 1 zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) platí základní pravidlo, podle kterého může správce poplatku vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení platí, že správce daně je povinen zvolit způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.

Z uvedeného základního pravidla tak vyplývá, že vymáhat může především samotný správce poplatku. Ten by měl vymáhání provádět prostřednictvím vlastních úředních osob, které absolvovaly zkoušky odborné způsobilosti v oblasti místních poplatků a které tak disponují dostatečnými znalostmi k tomu, aby vymáhání úspěšně dokončily. Dalším subjektem, který může vymáhat nedoplatky na místních poplatcích mimo správce poplatku, je soudní exekutor, který však na rozdíl od správce poplatku může vyžadovat vyšší náklady exekuce než správce poplatku.

Správce poplatku je při volbě způsobu vymáhání limitován podle § 175 odst. 2 daňového řádu právě kritériem přiměřenosti nákladů na vymáhání a vymáhané povinnosti. Účelem tohoto ustanovení, které pro řízení a vymáhání daní upřesňuje zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti zakotvenou obecně v § 5 odst. 3 daňového řádu, je zamezit vymáhání bagatelních nedoplatků prostřednictvím soudních exekutorů a s tím spojenému nárůstů nákladů povinných subjektů. Tedy zamezit případům, kdy ve vymáhání bagatelních nedoplatků je povolán soukromý exekutor, u něhož se minimální výše nákladů pohybuje v podstatně vyšších částkách, než je vymáhaná pohledávka.

Porovnání nákladů daňové exekuce a nákladů soudního exekutora

Náklady na vymáhání nedoplatku jsou specifikovány v § 182 odst. 2 daňového řádu a jsou tvořeny náhradou nákladů za nařízení daňové exekuce, náhradou nákladů za výkon prodeje a náhradou hotových výdajů vzniklých při provádění daňové exekuce. Při vymáhání nedoplatků na místních poplatcích zpravidla nedochází k daňové exekuci prodejem movitých či nemovitých věcí, takže náklady daňové exekuce spočívají nejčastěji jen v nákladech za nařízení daňové exekuce, které podle § 183 odst. 1 daňového řádu činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč.

Naproti tomu náklady soudního exekutora spočívají podle § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) spočívají nejčastěji v odměně exekutora, náhradě paušálně určených hotových výdajů a dani z přidané hodnoty. Odměna soudního exekutora podle § 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o odměně exekutora“) činí 15 % z vymáhané peněžité částky (pokud jde o plnění do 3 000 000 Kč), minimálně však 2000 Kč (což bude pravidlem). Soudní exekutor má dále podle § 13 odst. 1 vyhlášky nárok na úhradu paušálně určených hotových výdajů ve výši 3500 Kč. Běžná odměna soudního exekutora v případě vymáhání nedoplatků na místních poplatcích činí 6655 Kč včetně DPH. Pokud však dlužník uhradí vymáhanou povinnost a snížené náklady exekuce ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, bude odměna soudního exekutora snížena na 50 %, tj. nejčastěji na 1000 Kč a paušálně určené náklady na 1750 Kč, tj. snížené náklady budou činit 3327,5 Kč včetně DPH.

Zbývá vyřešit otázku, zda přiměřenost nákladů na vymáhání posuzovat k plné výši nákladů soudního exekutora, nebo k té snížené. Je to totiž sám dlužník, který svou činností může náklady exekuce podstatně snížit. Tato skutečnost však podle judikatury správních soudů není relevantní a zohledňovat náklady řízení je správce poplatku povinen primárně k době, ve které správní orgán volí způsob vymáhání nedoplatku. Správce poplatku nemůže předpokládat, že dlužník uhradí vymáhanou povinnost do 30 dnů a splní i další podmínky pro snížení nákladů exekuce. Správce poplatku tak musí vždy poměřovat vymáhanou povinnost k nákladům exekuce v plné výši (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 7 As 310/2017).

Výše nedoplatků, které nelze vymáhat prostřednictvím soudního exekutora z pohledu přiměřenosti

Nejčastější otázka, která v souvislosti s posuzováním přiměřenosti nákladů na vymáhání, které bude daňový subjekt povinen uhradit, a vymáhaného nedoplatku zaznívá, je, jaká je výše nedoplatků, kterou může správce poplatku předat k vymáhání soudnímu exekutorovi. Cílem tohoto článku není jednoznačně určit částku, u které je bez dalšího možné vymáhání prostřednictvím soudního exekutora, nýbrž poukázat na rozhodovací činnost soudů ohledně této problematiky. Jak totiž vyplyne z dalšího textu, není možné paušálně stanovit částku, u které to bude možné.

Soudy se již mnohokrát zabývaly posuzováním postupu vymáhání daňových nedoplatků a z jejich rozhodovací činnosti vyplývá, že pro hodnocení jejich postupu jsou relevantní zejména konkrétní postup správce poplatku při vymáhání a také výše vymáhaného nedoplatku. Obě kritéria je nutné hodnotit ve vzájemné souvislosti.

Ve vztahu k výši vymáhaného nedoplatku dospěly soudy v zásadě k závěru, že pokud náklady na vymáhání nedoplatku dosahují částky přibližně trojnásobku vymáhaného nedoplatku, jedná se o postup v rozporu s § 175 odst. 2 daňového řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 8 As 143/2014). Např. podle přijaté praxe Krajského soudu v Praze nepřiměřenost vymáhané pohledávky ve vztahu k nákladům exekučního řízení nastává tam, kde vymáhaná pohledávka nepřevyšuje 1/3 nákladů exekuce v základní sazbě, tedy 1/3 z částky 6655 Kč. Proto tam, kde vymáhaná pohledávka dosahuje nižší částky než 2200 Kč, je obvykle vedení exekuce prostřednictvím soudního exekutora nedůvodné, s odkazem na ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019, č. j. 17 Co 205/2019-83).

Nicméně lze nalézt i rozhodnutí, kde byl poměr vymáhaného nedoplatku a nákladů exekutora nižší, a přesto byl shledán nezákonným. Jednalo se o případ, kdy vymáhaná povinnost činila 5600 Kč a předpokládané náklady exekuce činily 7865 Kč (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 7 As 310/2017).

Právě v posledně uvedeném případu soud zohlednil i to, že správcem poplatku byl magistrát statutárního města, který byl personálně dostatečně vybaven k tomu, aby vymáhal nedoplatek vlastními silami. Svou roli tedy hraje i skutečnost, zda se správce poplatku pokusil vymáhat nedoplatek vlastními silami.

Obecně pak soudy neakceptují námitky správců poplatku, a to ani malých obcí, že nejsou dostatečně personálně vybaveni k vymáhání nedoplatků, a zdůrazňují, že mají i jiné možnosti, jak nedoplatky vymáhat. Stejně tak nelze argumentovat efektivitou vymáhání skrze soudního exekutora (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17).

Z výše uvedeného lze dovodit, že rozhodně nelze akceptovat postup správců poplatku, kteří paušálně předávají k vymáhání nedoplatky soudním exekutorům. Pokud jde o nedoplatky z místních poplatků, tyto obvykle dosahují pouze nižších částek (i za několik poplatkových období bude částky zpravidla nižší než 5000 Kč) a na základě § 175 odst. 2 daňového řádu bude jejich předání soudnímu exekutorovi k vymáhání zpravidla možné posoudit jako nezákonné.

Rozhodně lze doporučit, aby každý správce poplatku zvolil cestu daňové exekuce, a to zejména srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. Tyto způsoby daňové exekuce lze vést tzv. „od stolu“, příp. aby se pokusil uzavřít veřejnoprávní smlouvu podle § 63 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, na základě které by pro něj vymáhal nedoplatky jiný správce poplatku ve stejném správním obvodu obce s rozšířenou působností. I tato druhá možnost je dlouhodobě ověřena jako funkční a efektivní.

Důsledky nesprávného vymáhání poplatku prostřednictvím soudního exekutora

Nesprávná volba způsobu vymáhání může být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů a správce poplatku tak sám může čelit žalobě proti nezákonnému zásahu. Pokud bude jeho zásah shledán nezákonným, bude povinen platit náklady řízení žalobci. Dále může stát, který na obecní úřad výkon správy místních poplatků přenesl, odpovídat za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Stát pak může požadovat náhradu po obci.

Dalším důsledkem postupu správce poplatku, který bude vymáhat nedoplatek prostřednictvím soudního exekutora a výše nákladů na jeho vymáhání bude ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku, bude namístě exekuční návrh zamítnout ze strany soudního exekutora podle § 39 odst. 3 exekučního řádu, případně by měla být exekuce zastavena (pokud již probíhá) podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem je nepřípustnost, pod kterou lze zařadit také exekuci vedenou nepřiměřeně zvoleným způsobem vymáhání. Správce poplatku pak bude povinen hradit náklady exekuce dlužníkovi a soudnímu exekutorovi podle § 89 exekučního řádu, neboť na jeho straně lze shledat zavinění na zastavení exekuce.

Závěrem

Na základě výše uvedeného lze rozhodně doporučit, aby správci poplatku zajistili vymáhání nedoplatků na místních poplatcích (a případě též jiných daňových pohledávek jako např. pokut) vlastními silami, příp. uzavřít veřejnoprávní smlouvu podle § 63 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, na základě které by pro ně daňové nedoplatky vymáhaly jiné obce, které jsou na to zejména personálně vybaveny. Paušálním vymáháním pohledávek prostřednictvím soudního exekutora se správce poplatku vystavuje nejen riziku neúspěchu a povinnosti hradit náklady exekuce, nýbrž i náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem.

Závěrem zbývá upozornit na skutečnost, že pokud je v tomto článku detailně vysvětleno, že vymáhání bagatelních nedoplatků prostřednictvím soudního exekutora představuje nezákonné navyšování nákladů na vymáhání, pak postup, kdy se správci poplatku nechávají zastoupit advokáty k sepsání exekučních návrhů, je „ještě zjevnějším“ navyšováním nákladů na vymáhání nedoplatků.

Na nepřijatelnost tohoto postupu upozorňuje také Veřejný ochránce práv. Pokud tak správce poplatku i přesto učiní, rozhodně by tyto náklady neměl nést dlužník, neboť je nelze považovat za náklady, které jsou účelně vynaložené.

JUDr. Michal Jantoš, Okresní soud ve Frýdku-Místku; Mgr. Václav Těžký, Krajský úřad Moravskoslezského kraje

TOPlist
TOPlist