Pocta za rozvoj venkova
Datum: 2. 3. 2020,
zdroj: OF 1/2020,
rubrika: Ostatní
V říjnu loňského roku převzal Ing. arch. Jan Florian oficiální
uznání za celoživotní přínos českému venkovu a je druhou osobností, která
tvoří „Síň slávy – poctu za rozvoj venkova.“ Požádali jsme laureáta
o rozhovor.
Ocenění pro Jana Floriana předává předsedkyně SPOV Veronika Vrecionová
- Jste od počátku devadesátých let účastníkem hnutí, které usiluje o obnovu
a rozvoj venkova. Jaké byly jeho počátky?
- Velkým příkladem pro nás byly vesnice v Rakousku a Bavorsku, především
jejich upravenost, vzhled, čistota, souznění s potřebami lidí a přírody.
Příklad těchto zemí a jejich přístup k venkovu se také promítal do Programu
obnovy vesnice, který předložil v roce 1991 tehdejší ministr životního
prostředí Ivan Dejmal vládě, která ho schválila. Spolek pro obnovu venkova vznikl
v roce 1993 a Dejmal byl jeho prvním předsedou. V roce 1995 se do státního
rozpočtu zařadila položka Program obnovy venkova, v roce 1998 na návrh ministra
pro místní rozvoj Jaromíra Císaře byl původní program novelizován a jako Program
obnovy venkova je dodnes základem současných národních i krajských programů.
- Na MMR jste stál u počátků národního Programu obnovy venkova a prvních
kontaktů s evropskými fondy. Nyní, „na odpočinku,“ vykonáváte funkci
místopředsedy Spolku pro obnovu venkova ČR. Jaké jsou jeho hlavní cíle?
- Podle stanov Spolek sdružuje obce, zástupce zemědělců, mikroregionů a místních
akčních skupin, odborné pracovníky a věci oddané jednotlivce. Mezi společné cíle
patří péče o prohloubení duchovního a společenského života na venkově,
propagace a tvorba podmínek jeho obnovy a rozvoje. Pomáháme vzniku a činnosti
místních a regionálních sdružení, a to dětí, mládeže i dospělých.
Účastníme se evropské spolupráci a podílíme se na realizaci programů a strategií
obnovy venkova. Podporujeme život na venkově a jeho principy, motivujeme občany
k dobrovolným aktivitám při rozvoji jejich obcí. A snažíme se překonávat
úzce resortní přístupy v řešení venkova.
- Kde vidíte hlavní problémy současného venkova?
- V České republice dominují aktivity ke zlepšení materiální infrastruktury
venkovských měst a vesnic. Velmi malá pozornost je věnována duchovním hodnotám
života na venkově. Zvláště péče o rodinu, ve venkovských oblastech dříve
samozřejmá, je klíčem k prosperitě (nejenom na venkově). Přirozený rodinný
život je základem pro uplatňování subsidiarity, sice v Evropské unii
uznávaného principu, v realitě ČR však stále ještě usurpované
centralistickým přístupem resortů a někdy i státním paternalismem. Dalším
problémem je, že se za třicet let nepodařilo v krajině odstranit dědictví
předlistopadového režimu. Stále převažují velké zemědělské pozemky, je
podceňována eroze, nedoceněna klimatická změna a její vztah k zeleni a vodě.
Šetrný vztah k půdě a udržování její úrodnosti není považován za
klíčový, obrovské zábory půdy se bagatelizují.
- V čem jsou hlavní příčiny tohoto stavu?
- Je jich několik. Především nedostatečná společenská podpora tradiční rodiny a
její nezastupitelné výchovné funkce. Dále je to globalizace směřující ke
geograficky nerovnoměrnému rozložení zisků a podceňující trvalou udržitelnost.
Není naplněn princip subsidiarity, snižování významu venkova včetně malých měst
a role regionů (v ČR krajů). Chybí nám všem potřebný lokálního patriotizmus
a jakoby „nežádoucí“ vlastenectví. Malá je podpora obcí a jejich sdružení
včetně místních akčních skupin při přípravě náročnějších projektů ze
strany státu – např. inženýrská příprava projektů společných zařízení,
založených v procesu komplexních projektových úprav, vedoucích
k biodiverzitě a ovlivňující i místní klima (územní systémy ekologické
stability, malé vodní nádrže, stromořadí atp.)
- Každá příčina má své důsledky – kde je vidíte?
- Když to vezmu od základu – důsledkem je nízká porodnost, málo odpovědnosti
k druhým, ale i k dětem, ke své rodině, ke své obci a také
k sobě. Chybí výchova k hodnotám (v rodině, ve škole), je patrný
nedostatek znalostí, odpovídajících schopnostem žáků, a nakonec to vede
k malé občanské angažovanosti, není zájem o podnikání a zcela se
ztrácí občanský zájem o domov v širším slova smyslu (vztah ke své obci
a krajině). Vidím i nechuť starostů přijímat závazky k péči
o krajinu.
- Můžete se ještě vrátit ke vztahu uvedených hlavních problémů venkova a principu
subsidiarity?
- Duchovní oblast to není jen rodina, ale patří sem celé školství, kultura, vztah
k mládeži a třeba otázky, které souvisí s chudobou a sociálním
vyloučením. Tyto problémy mají na venkově zcela jinou dimenzi než ve městech a
dají se při vhodném přístupu snáze řešit. Lidé dokáží otázky rozhodnout
právě se znalostí místních poměrů. Platí to i pro podnikání, právě na
venkově a v zemědělství může rodinné podnikání sehrát velkou roli při
tolik potřebné diverzifikaci. Platí to i pro veřejnou správu, chcete-li pro
právo a politiku. Subsidiarita je přece o tom, že rozhodovat o problémech a
nést odpovědnost ve veřejné správě má ten nejnižší stupeň správy, který je
nejblíže lidem v místě, kde se vyskytují. Vesnice to je velká rodina a na
venkově roste i význam partnerství pro rozvoj lokální ekonomiky a služeb.
Vzájemná spolupráce zlepšuje sociální klima a součinnost veřejné správy.
Místní akční skupina může iniciovat malé a střední podnikání a zapojovat
nevládní neziskové organizace v sociální oblasti. Zdravý lokální patriotizmus
a vlastenectví na venkově pomáhá při řešení otázek ochrany životního
prostředí a udržování kulturního dědictví.
- Jak se díváte na roli strategických dokumentů pro rozvoj venkova?
- Tady si myslím, že platí zásada – méně znamená více. Například
priority. Snaha o centrální stanovování velkého počtu priorit či typových
opatření a aktivit a jejich „územní dimenze“ vede k nárůstu administrativy
a podkopává odpovědnost místních aktérů za výsledky (budou sváděni k jejich
opisování do svých strategií, a ne k těžšímu rozvažování vlastních
opatření). Možnosti podpory by měly být uvedeny jen v operačních programech,
jejichž řídící orgány za jejich realizaci odpovídají. Nebo finanční rámec
prostředků. Ačkoliv je již znám finanční výhled ministerstva financí na léta
2021–2022 a orientační rámec prostředků EU pro všechny operační programy,
Strategie regionálního rozvoje ani Koncepce rozvoje venkova finanční rámec
neobsahuje, což vede k neefektnímu narůstání počtu priorit, typových
opatření a aktivit bez sebereflexe jejich zpracovatelů, pokud jde o reálné
možnosti financování a stav přípravy vhodných projektů. Přitom je podle metodik
ministerstva pro místní rozvoj stanovení finančního rámce součástí každé
strategie obce nebo místní akční skupiny.