Pocta za rozvoj venkova

V říjnu loňského roku převzal Ing. arch. Jan Florian oficiální uznání za celoživotní přínos českému venkovu a je druhou osobností, která tvoří „Síň slávy – poctu za rozvoj venkova.“ Požádali jsme laureáta o rozhovor.

Ocenění pro Jana Floriana předává předsedkyně SPOV Veronika Vrecionová

Jste od počátku devadesátých let účastníkem hnutí, které usiluje o obnovu a rozvoj venkova. Jaké byly jeho počátky?

Velkým příkladem pro nás byly vesnice v Rakousku a Bavorsku, především jejich upravenost, vzhled, čistota, souznění s potřebami lidí a přírody. Příklad těchto zemí a jejich přístup k venkovu se také promítal do Programu obnovy vesnice, který předložil v roce 1991 tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal vládě, která ho schválila. Spolek pro obnovu venkova vznikl v roce 1993 a Dejmal byl jeho prvním předsedou. V roce 1995 se do státního rozpočtu zařadila položka Program obnovy venkova, v roce 1998 na návrh ministra pro místní rozvoj Jaromíra Císaře byl původní program novelizován a jako Program obnovy venkova je dodnes základem současných národních i krajských programů.

Na MMR jste stál u počátků národního Programu obnovy venkova a prvních kontaktů s evropskými fondy. Nyní, „na odpočinku,“ vykonáváte funkci místopředsedy Spolku pro obnovu venkova ČR. Jaké jsou jeho hlavní cíle?

Podle stanov Spolek sdružuje obce, zástupce zemědělců, mikroregionů a místních akčních skupin, odborné pracovníky a věci oddané jednotlivce. Mezi společné cíle patří péče o prohloubení duchovního a společenského života na venkově, propagace a tvorba podmínek jeho obnovy a rozvoje. Pomáháme vzniku a činnosti místních a regionálních sdružení, a to dětí, mládeže i dospělých. Účastníme se evropské spolupráci a podílíme se na realizaci programů a strategií obnovy venkova. Podporujeme život na venkově a jeho principy, motivujeme občany k dobrovolným aktivitám při rozvoji jejich obcí. A snažíme se překonávat úzce resortní přístupy v řešení venkova.

Kde vidíte hlavní problémy současného venkova?

V České republice dominují aktivity ke zlepšení materiální infrastruktury venkovských měst a vesnic. Velmi malá pozornost je věnována duchovním hodnotám života na venkově. Zvláště péče o rodinu, ve venkovských oblastech dříve samozřejmá, je klíčem k prosperitě (nejenom na venkově). Přirozený rodinný život je základem pro uplatňování subsidiarity, sice v Evropské unii uznávaného principu, v realitě ČR však stále ještě usurpované centralistickým přístupem resortů a někdy i státním paternalismem. Dalším problémem je, že se za třicet let nepodařilo v krajině odstranit dědictví předlistopadového režimu. Stále převažují velké zemědělské pozemky, je podceňována eroze, nedoceněna klimatická změna a její vztah k zeleni a vodě. Šetrný vztah k půdě a udržování její úrodnosti není považován za klíčový, obrovské zábory půdy se bagatelizují.

V čem jsou hlavní příčiny tohoto stavu?

Je jich několik. Především nedostatečná společenská podpora tradiční rodiny a její nezastupitelné výchovné funkce. Dále je to globalizace směřující ke geograficky nerovnoměrnému rozložení zisků a podceňující trvalou udržitelnost. Není naplněn princip subsidiarity, snižování významu venkova včetně malých měst a role regionů (v ČR krajů). Chybí nám všem potřebný lokálního patriotizmus a jakoby „nežádoucí“ vlastenectví. Malá je podpora obcí a jejich sdružení včetně místních akčních skupin při přípravě náročnějších projektů ze strany státu – např. inženýrská příprava projektů společných zařízení, založených v procesu komplexních projektových úprav, vedoucích k biodiverzitě a ovlivňující i místní klima (územní systémy ekologické stability, malé vodní nádrže, stromořadí atp.)

Každá příčina má své důsledky – kde je vidíte?

Když to vezmu od základu – důsledkem je nízká porodnost, málo odpovědnosti k druhým, ale i k dětem, ke své rodině, ke své obci a také k sobě. Chybí výchova k hodnotám (v rodině, ve škole), je patrný nedostatek znalostí, odpovídajících schopnostem žáků, a nakonec to vede k malé občanské angažovanosti, není zájem o podnikání a zcela se ztrácí občanský zájem o domov v širším slova smyslu (vztah ke své obci a krajině). Vidím i nechuť starostů přijímat závazky k péči o krajinu.

Můžete se ještě vrátit ke vztahu uvedených hlavních problémů venkova a principu subsidiarity?

Duchovní oblast to není jen rodina, ale patří sem celé školství, kultura, vztah k mládeži a třeba otázky, které souvisí s chudobou a sociálním vyloučením. Tyto problémy mají na venkově zcela jinou dimenzi než ve městech a dají se při vhodném přístupu snáze řešit. Lidé dokáží otázky rozhodnout právě se znalostí místních poměrů. Platí to i pro podnikání, právě na venkově a v zemědělství může rodinné podnikání sehrát velkou roli při tolik potřebné diverzifikaci. Platí to i pro veřejnou správu, chcete-li pro právo a politiku. Subsidiarita je přece o tom, že rozhodovat o problémech a nést odpovědnost ve veřejné správě má ten nejnižší stupeň správy, který je nejblíže lidem v místě, kde se vyskytují. Vesnice to je velká rodina a na venkově roste i význam partnerství pro rozvoj lokální ekonomiky a služeb. Vzájemná spolupráce zlepšuje sociální klima a součinnost veřejné správy. Místní akční skupina může iniciovat malé a střední podnikání a zapojovat nevládní neziskové organizace v sociální oblasti. Zdravý lokální patriotizmus a vlastenectví na venkově pomáhá při řešení otázek ochrany životního prostředí a udržování kulturního dědictví.

Jak se díváte na roli strategických dokumentů pro rozvoj venkova?

Tady si myslím, že platí zásada – méně znamená více. Například priority. Snaha o centrální stanovování velkého počtu priorit či typových opatření a aktivit a jejich „územní dimenze“ vede k nárůstu administrativy a podkopává odpovědnost místních aktérů za výsledky (budou sváděni k jejich opisování do svých strategií, a ne k těžšímu rozvažování vlastních opatření). Možnosti podpory by měly být uvedeny jen v operačních programech, jejichž řídící orgány za jejich realizaci odpovídají. Nebo finanční rámec prostředků. Ačkoliv je již znám finanční výhled ministerstva financí na léta 2021–2022 a orientační rámec prostředků EU pro všechny operační programy, Strategie regionálního rozvoje ani Koncepce rozvoje venkova finanční rámec neobsahuje, což vede k neefektnímu narůstání počtu priorit, typových opatření a aktivit bez sebereflexe jejich zpracovatelů, pokud jde o reálné možnosti financování a stav přípravy vhodných projektů. Přitom je podle metodik ministerstva pro místní rozvoj stanovení finančního rámce součástí každé strategie obce nebo místní akční skupiny.

© 2020 Triada, spol. s r. o., Praha, spolupráce: Webhouse, s. r. o.