K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
URBIS Smart City Fair 2020

Obce pocítí rostoucí důraz na zelenou politiku v EU

Datum: 26. 3. 2020, zdroj: OF 1/2020, rubrika: Životní prostředí

Energetika, odpadové hospodářství, regulace stavební činnosti, zemědělství a čistota vod. To je jen stručný výčet hlavních oblastí, v nichž se budou měnit jak stávající zákony a vyhlášky, tak priority v rozhodování vedení měst a obcí na pozadí takzvané zelené politiky EU.

Jak se v zásadě dalo očekávat, složení současné Evropské Komise i Evropského parlamentu je po posledních volbách v loňském roce podstatně vstřícnější k nasměrování dotací, ale i legislativy, ve prospěch ochrany přírody a krajiny na úkor lidské činnosti v krajině, na venkově i ve městech. Změny v dosavadním průmyslově-technokratickém přístupu jsou přitom v mnoha ohledech žádoucí a nutné, zdaleka ale ne ve všech. Platí tak zároveň, že ne každý projekt označovaný jako ekologický je i pro životní prostředí přínosný, zároveň ale nelze (a v praxi to často stejně nepůjde) ekologické aktivity a aktivisty jako celek principielně odsuzovat. Obojí se přitom děje, a hloubka a razance zelené ekonomiky je tak dalším z mnoha příkopů, které rozdělují současnou společnost.

Pro města a obce je v současnosti, ale i pro budoucnost důležité najít styčné body v argumentaci, která jim umožní buď připravit se na omezení nákladů spojených s realizací zemědělské politiky nebo jim umožní lépe využít podpory a dotace související či přímo spojené s plánovanými změnami. A především by se však města a obce měla soustředit, aby se na co nejnižší úroveň omezily dva často uplatňované přístupy našich úředníků – maximální centralizace rozhodování a pravomocí, která je spojená s plněním povinností, které u nás dlouhodobě fungují na principu „papežštější než papež“.

Společný postup

Výsadba stromů mimo les
Výsadba stromů mimo les

Že může společný postup přinášet výsledky, se podle všeho projeví i v tak důležitém předpisu, jako je novelizace stavebního zákona. Ministerstvo pro místní rozvoj po soustředěném tlaku Svazu měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv ČR, Spolku pro obnovu venkova ČR i dalších organizací konečně počátkem ledna letošního roku ustoupilo z dosud obhajované myšlenky zrušit lokální stavební úřady a stavební agendu přesunout na Nejvyšší stavební úřad (NSÚ). NSÚ sice vznikne, věnovat by se ale měl především liniovým stavbám nadregionálního významu, což zní alespoň na první pohled logicky. Jaká bude skutečná praxe, na to si budeme muset ještě počkat – zachování lokálních stavebních úřadů je ale klíčové. Právě v místním stavebním řízení lze totiž – se znalostí místních specifik – povolovat stavbu pro obec skutečně přínosných objektů, ale i chránit nejcennější přírodní lokality, podporovat produkci obnovitelných zdrojů energie nebo zamezit nebo povolit skládkování. A realizovat rozvojové plány obcí tam, kde jsou v potřebné míře dokončeny komplexní pozemkové úpravy.

Tak či tak, i s různými dotacemi bude prakticky všechno stát obce i města v ČR nemalé finanční prostředky. I proto je například vhodné uvážlivě nakládat s možností obcí navyšovat daň z nemovitostí v průmyslových zónách. Na jednu stranu jde o poměrně efektivní nástroj, jak regulovat intenzitu podnikání nebo i záborů půdy ve svých katastrech, na druhou stranu má omezování podnikatelských aktivit v extravilánech, nebo i intravilánech příslušných obcích obecně negativní dopad na daňové příjmy obcí. Je tak otázkou, co se víc vyplatí – ty obce, které podnikatele ze svého území „vyženou“, musí v budoucnosti počítat s omezením zdrojů svých příjmů a poklesem možnosti zajistit pro své obyvatele potřebné služby, případně pracovní příležitosti, jejichž nedostatek je jedním z důvodů vylidňování venkova.

Prevence vylidňování

Jako jedno z preventivních opatření proti vylidňování venkova by přitom mohlo sloužit opatření, které zároveň souvisí s péčí o krajinu. K tomu je ale třeba změnit stávající pravidla hry týkající se vyhlašování veřejných soutěží. A o co konkrétně jde? Stárnoucí populace zemědělců v ČR generuje nutnost podporovat a vyhledávat potenciální další zájemce o zemědělské hospodaření. Základním limitem k zahájení zemědělské činnosti je ovšem v ČR naprostý nedostatek pozemků, neboť stát se v minulosti zbavil téměř veškeré půdy, kterou by k tomu bylo možné využít. Za úvahu by tak stálo, zdali by s tímto problémem nemohly pomoci právě obce, a to spíše menší obce, které by mohly své pozemky dlouhodobě pronajmout právě začínajícím zemědělcům, nejspíše na základě kvalitních pachtovních smluv zavazující takové hospodáře k rozumné míře ochrany krajiny. Tím by mohly obce jednak vytvořit nějaká pracovní místa, možná i zajistit místní výrobu nějakých druhů lokálních potravin a zlepšit stav svého okolí. Někde by ovšem muselo být napsáno, za jakých okolností by mohly obce nového zájemce o zemědělské hospodaření preferovat. Za současného stavu vítězí peníze, což ovšem nutně nemusí být v dlouhodobém zájmu obcí a měst.

Komplexní pozemkové úpravy

Obnovitelné zdroje energie
Obnovitelné zdroje energie

S tím souvisí i pozemkové úpravy, respektive komplexní pozemkové úpravy, přičemž příslušná novela zákona prošla v průběhu letošního ledna vládou. Cílem novely je mimo jiné zvýšit v pozemkových úpravách důraz na projekty zlepšující vodní bilanci v krajině. To se děje i nyní, neboť se v průběhu komplexních pozemkových úprav budují i takzvaná společná zařízení, což mohou být i různé tůňky či drobné vodní plochy a krajinné prvky snižující rizika eroze, priorita „voda“ by však měla být ještě vyšší, než dosud. Mediálně je pak novela prezentována jako možnost provádět komplexní pozemkové úpravy v několika na sebe navazujících katastrech, což je správný přístup. Přesto je třeba připomenout, že smyslem pozemkových úprav je především zcelit pozemky stejných vlastníků, jejich pozemky jim zpřístupnit a dát do pořádku evidenci pozemků v katastru poté, co na ní předlistopadový režim na mnoha místech rezignoval. Důležité je, že se v současném návrhu novely nemění minimální procento vlastníků, kteří musí se zahájením komplexních pozemkových úprav souhlasit – v minulosti totiž takové návrhy zaznívaly. I tak je ale vhodné poznamenat, že současných 60 procent pozemků může reprezentovat jen jediný velký vlastník, a prostřednictvím pozemkových úprav si tak v příslušném území může, s trochou nadsázky, „dělat, co se mu zlíbí“. Na místě by proto bylo doplnit jako podmínku k zahájení úprav i nějaký, minimálně nadpoloviční počet vlastníků z místa, což ale ani stávající podoba novela, ani původní znění neřeší. Pro obce je přitom nepochybně důležitější, kolik vlastníků úpravy podporuje, než o jak velkou plochu jde. Důležité přitom je, že zahájením komplexních pozemkových úprav končí veškeré platné nájemní, pachtovní a jiné smlouvy, a jde tak o možnost, jak napravit leckde nevyhovující stav obhospodařování obecních pozemků. Novela bude přitom ještě na pořadu jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a je tak možné některé navrhované změny upravit. Především pak z pohledu posilování decentralizace a možností obcí mít přímý vliv na dění v obcích samotných a jejím okolí.

Poznámky k připravované legislativě

V této souvislosti možná dvě poznámky k některým legislativním návrhům, které jsou jistě míněny dobře, ale důsledky by už tak pozitivní být nemusely. Jde především o návrh sloučit Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí, což je mimochodem myšlenka, s níž si už v polovině 90. let minulého století pohrával exministr zemědělství Josef Lux a v minulém volebním období ministr Richard Brabec. I když se samozřejmě nabízí jako výhody z takové fúze plynoucí snížení současné byrokracie, odstranění dvojkolejnosti obou zmiňovaných ministerstev i odstranění dvou různých výkladů jinak stejných nebo podobných pojmů, negativa by převažovala. Především proto, že by záleželo na osobě ministra spojených ministerstev, zdali by byl spíše „zemědělcem“, nebo „ochráncem“. V obou případech by ale hrozilo, že se současný stav, kdy se oba resorty „hlídají“ výrazně vychýlil do jedné či druhé roviny. Nyní je výsledkem sice ne ideální, ale přece jen nějaká podpora jak podnikání v zemědělství, tak zároveň ochrana životního prostředí. Před spojením ostatně varoval i někdejší ministr životního prostředí Bedřich Moldan, přestože jej lze řadit mezi ochránce, jímž současný přístup k zemědělství nevyhovuje.

Druhá poznámka se týká možnosti vyvlastňování nemovitostí nejen ve veřejném zájmu ochrany před povodněmi, ale i před suchem. Ne že by měl být institut vyvlastňování nemovitostí a vlastně čehokoli zcela a úplně zapovězen, ale vždy by mělo jít až o poslední možnost v odůvodněných a skutečně veřejně prospěšných případech. Vytvářet k takovým krokům „bianco šek“ v nějaké formulaci v jakémkoli zákonu je ovšem jednak na hranici ústavnosti, jednak jde ale o snadno zneužitelnou aktivitu, například i v rámci konkurenčního, nebo i jen sousedského sporu a boje.

Odpadní vody

Přirozené koryto vodního toku
Přirozené koryto vodního toku

Jsme-li u vody a legislativy s ní spojené, nelze nezmínit další z hrozeb, kterou by pro obce znamenala případná novelizace současné podoby vodního zákona v oblasti vypouštění odpadních vod. Problém tkví v tom, že stávající podoba zákona dává vodoprávním úřadům možnost udělit obcím (i jiným subjektům) výjimku ze složení vypouštěných odpadních vod, které neodpovídají příslušným předpisům. Uvedené výjimky mohou být přitom uděleny až na dobu 10 let (obvykle se ale udělují na dva roky), přesto je zřejmé, že jde dlouhodobě o neudržitelný stav, které, opět zejména menší obce, budou muset řešit. Podle statistik se přitom právě obce dominantně podílejí na kontaminaci zejména povrchových vod fosforem, a to mnohem více, než zemědělci. Mimo jiné proto, že mnohé obce nedisponují ve svých malých čistírnách odpadních vod (ČOV) technologií srážením fosforu. Investice do nápravy tohoto stavu nejsou naštěstí tak zásadní – v podstatě jde o vybudování „srážecí sekce“, tedy nějakého izolovaného prostoru („betonové jímky“), a nákup potřebných srážedel. Horší je to tam, kde obecní ČOV vůbec nejsou a kde se odpadní vody dostávají přímo do půdy a povrchových vod. Stále aktivnější je v postihování takových prohřešků Česká inspekce životního prostředí, a lze to vnímat jako signál k dalšímu „utahování šroubů“. Bylo by vhodné, aby obce a města zapracovaly na nějakém svém způsobu řešení, jinak budou muset akceptovat nějakou státní formu regulace a povinnosti, které pro ně mohou být finančně neúnosné.

Někteří ale mohou využít státní dotace na domovní ČOV. Příjem žádostí o podporu odstartoval 2. února 2020, žádat o ně bude přitom teoreticky možné až do 31. června 2021, pokud se finanční zdroje nevyčerpají. Státní fond životního prostředí tak hodlá přispět na vybudování soustavy domovních ČOV u rodinných či bytových domů do kapacity 50 ekvivalentních obyvatel. Soustava musí přitom odkanalizovat minimálně 30 procent z celkového počtu obyvatel v dané části obce či města, výše příspěvku je odstupňována podle kapacity jedné čistírny od 100 do 240 tisíc korun, dotace může obcím pokrýt až 80 procent nákladů. Možností, jak se za pomoci národních nebo evropských finančních prostředků s výzvami nastupující zelené ekonomiky, je ale samozřejmě víc.

Závěrem

Víc ale bude i nových povinností. Strategie EU pro období po roce 2021 stále není ve finální podobě, nové obsazení Evropského parlamentu již ale oficiálně opětně otevřelo celou sérii témat, jejichž principy již byly dříve dojednány. Jen v oblasti zemědělství půjde například o opětovné zavedení takzvaného „aktivního zemědělce“ (ČR to odmítá, obce by zřejmě měly mít podobný postoj), ale třeba i o nové definice pojmů, jako je „zemědělská půda“. Do ní by mohly být nově zařazeny i agrolesnické systémy, což je opět téma i pro obce, zdaleka nejen pro zemědělce. Změn bude hodně, a kdo na ně nebude připraven, nedopadne zřejmě dobře.

Petr Havel, agrární analytik

TOPlist
TOPlist