Střet zájmů – údaje z registru budou přístupné jen na požádání

Dne 11. března 2020 Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmů a vydal nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, na jehož základě budou údaje z Centrálního registru oznámení zpřístupněny jen na základě žádosti.

Plénum Ústavního soudu tak částečně vyhovělo dvěma návrhům (skupiny 42 senátorů a skupiny 60 senátorů) a zrušilo uplynutím dne 31. prosince 2020 § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývající části byly návrhy zamítnuty.

Navrhovatelé v dalších části svých návrhů mj. namítali, že napadená znění ustanovení, která byla do zákona o střetu zájmů vložena zákonem č. 14/2017 Sb., zásadně rozšířila okruh osob, které musí veřejné přiznání o majetku, příjmech a závazcích učinit, zavedla automatické zveřejňování prakticky všech poskytovaných údajů, a to ve formě přístupné anonymně komukoliv veřejnou datovou sítí na portálu Ministerstva spravedlnosti a rozšířila poskytované údaje o jednoznačně citlivé osobní údaje ze soukromí, dokonce i ve vztahu k jiným osobám (manželé, partneři). V důsledku těchto změn došlo k rezignaci několika stovek funkcionářů obcí, přičemž za nejvážnější důvody byly uváděny nikoliv nesouhlas s poskytováním oznámení státním orgánům, ale jejich plošné zveřejňování s anonymním přístupem každému (tzv. majetkový striptýz). Snaha zabránit střetu zájmů je sice veřejným zájmem, ale automaticky nemůže odůvodňovat rozsáhlé narušení práva na soukromí, resp. práva na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stanovisko Ústavního soudu

Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě je zřejmé, že do práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení je napadenou právní úpravou zasahováno, neboť každý veřejný funkcionář spadající pod režim zákona o střetu zájmů musí pod hrozbou sankce poskytnout údaje o svém majetku, příjmech a závazcích, což jsou údaje soukromého rázu. Jinou otázkou však je, zda je tento zásah do práva na soukromí ústavněprávně akceptovatelný či nikoliv.

Z čl. 10 odst. 3 Listiny práv a svobod se totiž podává, že ústavně nepřípustné je pouze neoprávněné nakládání s osobními údaji, přičemž tato neoprávněnost je dokonce vyjádřena jako zneužívání údajů. V rámci napadené zákonné úpravy je nutno rozlišit dva základní typy zásahu do práva na soukromí, resp. práva na informační sebeurčení, které se liší svou intenzitou:

1. samotnou povinnost podávat oznámení o majetku, příjmech a závazcích, a
2. zpřístupnění takto poskytnutých údajů veřejnosti.

Při posuzování ústavnosti zásahu do tohoto základního práva Ústavní soud hodnotil, zda daný zásah sledoval legitimní cíl a zároveň byl vůči tomuto cíli přiměřený.

Ústavní soud rozhodl takto:

1. Ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, se ruší uplynutím dne 31. prosince 2020.
2. Ve zbývající části se návrhy zamítají.

Legitimní cíl

K tomu Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k prvnímu typu zásahu do práva na soukromí spočívajícímu v samotném poskytování údajů o majetku, příjmech a závazcích v rozsahu daném napadenými ustanoveními zákona o střetu zájmů (§ 10 odst. 2 a 3 a § 11 odst. 3), shledal napadenou právní úpravu proporcionální ve vztahu k legitimnímu cíli, kterým je v tomto případě zabránění výkonu veřejné moci ve prospěch zájmů soukromých (jejímu zneužívání). Proto tuto část návrhu zamítl jako nedůvodnou.

Ústavní soud rovněž neshledal důvod pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů [zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona], neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán.

Přiměřený způsob

Ve vztahu ke druhému typu zásahu do práva na soukromí spočívajícímu ve zpřístupnění takto poskytnutých údajů veřejnosti je však situace odlišná. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se jeho majetkové poměry vzápětí stanou „věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. Čím širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat.

Má-li být cílem nahlížení do centrálního registru oznámení prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Ústavní soud proto zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů.

Ústavní soud ovšem stanovil zrušení uvedeného ustanovení s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech „politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací.

Úplný text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 včetně disentů