K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
isss.online

Co je to vlastně ta informace?

(Vyřizování žádosti o informace 2.)

Datum: 15. 9. 2020, zdroj: OF 2–3/2020, rubrika: Legislativa

Povinné subjekty vymezené zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) po prvním přečtení žádosti o informace a zjištění, že jsou povinni vyřizovat žádost podle informačního zákona, stojí před základními otázkami.

Radka Hasil Edelmannová
Radka Hasil Edelmannová
Václav Těžký
Václav Těžký

O jaké informace vlastně žadatel žádá? Skutečně se jedná o informace ve smyslu informačního zákona? Máme vůbec povinnost tyto informace mít, natož poskytovat? Za účelem zodpovězení těchto otázek je nejprve nutné uvědomit si co je to vlastně ta informace.

Zákonná definice informace

Ustanovení § 3 odst. 3 informačního zákona definuje pojem informace jako jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Podle § 3 odst. 4 informačního zákona informací není počítačový program. Z této definice lze vyčíst několik základních znaků informace, které lze pro snazší pochopení rozepsat v jiném pořadí, než nám tato definice uvádí.

Prvním znakem informace je zaznamenání informace na konkrétním nosiči. Nezáleží přitom na samotném typu nosiče informace. Např. záznam ze zasedání zastupitelstva obce může být zaznamenán jak v podobě zvukové, audiovizuální (video) nebo písemné (písemné ve smyslu konkrétní listiny nebo uložené např. na pevném disku v počítači, na CD/DVD nosiči, cloudovém uložišti povinného subjektu nebo na flash disku). Samotný nosič informace přitom není informací ve smyslu informačního zákona, což dovodila také judikatura. Za informace tak nejsou považovány hmotné předměty, jako je např. oděv, dopravní prostředky nebo kancelářské potřeby[1]. To je logické, neboť pokud by bylo možné za informace považovat také její nosič, pak by mohli žadatelé poměrně snadno přijít k vlastnictví např. nového automobilu, který pořídila obec z veřejných prostředků, nebo budovy příslušného obecního/městského úřadu, případně obecních lesů. Na druhou stranu zaznamenanou informací může být informace o tom, na jakém nosiči je uložen např. výše zmíněný záznam ze zasedání zastupitelstva.

S prvním znakem souvisí druhý znak, a to podoba, resp. forma zaznamenání informace. Informace může být uložena jak v listinné, tak elektronické podobě.

Třetí znak lze charakterizovat tak, že není důležitý rozsah toho, co žadatel požaduje. Jinými slovy, informací může být jedno slovo, ale také celý text nebo soubor textů. Konkrétně může být informací např. určitý údaj (např. č. j. dokumentu ve správním spise), dokument (např. kopie smlouvy nebo pověření) nebo jeho část, ale také soubor více dokumentů (např. kopie všech obcí uzavřených memorand o spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí), jejich části apod. Samotný rozsah informací přitom definuje žadatel.

Pokud informace naplňuje výše uvedené znaky, jedná se o existující informaci.

Neexistence informace

Informační zákon počítá s možností, že požadovaná informace neexistuje. Jedná se zejména o situaci, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nenalezne, tj. nenachází se v jeho dispozici (není nikde zaznamenána). V praxi se rozlišují dvě situace, a to, zda má povinný subjekt povinnost disponovat požadovanou informací či nikoliv, přičemž toto rozlišování má význam pro další postup při vyřizování žádosti o informace.

Pokud informace neexistuje a povinný subjekt nemá povinnost takovou informací disponovat, je dán důvod pro odmítnutí žádosti vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace na základě § 15 informačního zákona. Skutečnost, že povinný subjekt nedisponuje předmětnými informacemi, musí prokázat, zejména vyhledáváním informací tam, kde by se mohly nacházet, a následně řádně doložit (do spisu) způsob, průběh a výsledek vyhledávání (pro účely případného přezkoumání nadřízeným orgánem, aby nedošlo ke zrušení rozhodnutí pouze pro nepřezkoumatelnost).

Uvedené však neplatí v případě, kdy povinný subjekt sice požadovanou informací nedisponuje, avšak má zákonnou povinnost ji mít. V těchto případech musí povinný subjekt informaci obnovit, je-li to možné. Informace lze obnovit zejména v případě, kdy je lze získat z existujících informací (např. vytvořit seznam smluv jeho opětovným sepsáním) nebo kdy je možné dané informace získat jejich vyžádáním u jiného subjektu (může se jednat např. o zřizovací listinu příspěvkové organizace nebo o plnou moc udělenou právnímu zástupci).

K uvedenému je nutné dodat, že po podání žádosti o informace není možné požadované informace zničit, a to ani v případě, kdyby se tak mohlo stát v souladu s právními předpisy (např. skartací v rámci skartačního řízení)[2].

Vytvoření nové informace, dotaz na názor, budoucí rozhodnutí

Jak bylo uvedeno výše, zákonné pojetí informace se vztahuje pouze na takovou informaci, která skutečně existuje, je zaznamenána a je v dispozici povinného subjektu. Informační zákon se naopak nevztahuje na jakýkoliv myslitelný údaj, který např. teprve bude zaznamenán nebo doručen povinnému subjektu v budoucnu[3]. Z tohoto důvodu informační zákon ve svém § 2 odst. 4 stanoví, že povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a na vytváření nových informací. Jedná se o jakousi specifikaci tří často se vyskytujících typů neexistujících informací, u kterých samotný žadatel nepředpokládá, že již byly vytvořeny.

Pro uvedené typy informací platí, že jde o informace, které u povinného subjektu neexistují, u kterých neexistuje povinnost jimi disponovat[4] a které by povinný subjekt musel za účelem vyhovění žádosti vytvořit. V některých případech jistě bude pro povinný subjekt jednodušší požadovanou informaci vytvořit, a to např. tam, kde by názor stejně zaujal nebo by pro něj bylo jednoduché názor zaujmout. V ostatních případech povinnému subjektu nezbyde než žádost odmítnout, a to rozhodnutím o odmítnutí žádosti vydaným na základě § 15 informačního zákona. Samotná volba jednoho ze dvou uvedených způsobů vyřízení žádosti je na povinném subjektu.

1. Vytváření nové informace

O vytváření nové informace se jedná tehdy, kdy k vytvoření odpovědi na žádost nestačí pouhé mechanické vyhledávání a shromažďování údajů, které má povinný subjekt k dispozici, ale je nutné provádět další zpracování získaných údajů. Není rozhodná pracnost nebo doba potřebná pro přípravu odpovědi (to lze řešit prostřednictvím institutu mimořádně rozsáhlého vyhledávání informací podle § 17 informačního zákona), ale skutečnost, že shromážděné informace jsou kvalitativně novou hodnotou a nejde jen o mechanické zpracování údajů[5]. Svou roli u vytváření nové informace hraje i to, zda povinný subjekt má či nemá povinnost požadovanou informací disponovat. Tato povinnost může být stanovena v právní úpravě výslovně, ale také z ní může vyplývat. Příkladem, který lze označit jako nikoliv výslovný, je pravidlo péče řádného hospodáře, ze kterého jednoznačně vyplývá, že by povinný subjekt měl např. sledovat to, v jakém stavu se nachází jeho majetek, zda např. nehrozí zřícení budovy.

2. Dotaz na názor

V případě, ve kterém se žadatel dotazuje povinného subjektu na názor k určité problematice, který má teprve zaujmout, nemusí tomuto požadavku vyhovět. Povinný subjekt nemusí poskytovat (vytvářet) např. výklady, stanoviska nebo vyjádření představitelů povinného subjektu, pokud nebyla učiněna[6]. Naopak pokud by šlo o názor, který povinný subjekt již zaujal, nemůže jeho poskytnutí z důvodu jeho neexistence odmítnout.

Povinný subjekt nemusí vytvářet nové informace ani tehdy, pokud žadatel požaduje po povinném subjektu bližší odůvodnění stanoviska, které vydal (např. proč se „u nás“ v obci platí poplatek za psa vyšší než v jiných obcích, proč obec učinila nebo neučinila určité opatření, z jakého důvodu povinný subjekt rozhodl tak, jak rozhodl). Povinný subjekt totiž není povinen nad rámec zaznamenaných informací dále obhajovat nebo vysvětlovat zaujatá stanoviska, postoje či názory[7].

Co se týká podrobnějšího vysvětlování či odůvodňování závěrů, tvrzení, stanovisek či názorů představitelů povinného subjektu, nemusí je povinný subjekt podrobněji vysvětlovat. Pokud má však povinný subjekt k dispozici podklady k výše uvedeným vyjádřením představitele (na základě nich bylo vyjádření učiněno), pak je povinen tyto podklady poskytnout.

3. Požadavek na poskytnutí budoucího rozhodnutí

Budoucím rozhodnutím je myšleno jakékoliv rozhodnutí, nikoli jen správní. Hovořit tak lze nejen o rozhodnutí daňovém, ale např. také o rozhodnutí rady nebo zastupitelstva obce, případně o rozhodnutí starosty obce v konkrétní věci. O budoucí rozhodnutí jako o důvod pro odmítnutí žádosti se nebude jednat v případě, že v době podání žádosti existuje alespoň koncept rozhodnutí nebo bude rozhodnutí připraveno k podepsání či odeslání. V takovém případě, nebrání-li tomu legitimní zájem nebo jiný zákonný důvod, lze poskytnout i tento koncept, případně nepravomocné rozhodnutí.

Rozhodnutí o odmítnutí žádosti z důvodu neexistence informace

Jak již bylo několikrát uvedeno výše, v případě, kdy povinný subjekt má za to, že požadovaná informace neexistuje a nemá v úmyslu tuto vytvořit, je povinen vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo její části. Protože na toto rozhodnutí plně dopadá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který ve svém § 68 stanoví nutnost uvést ustanovení, podle kterého je rozhodováno, a řádně dané rozhodnutí odůvodnit, je důležité uvést správný důvod odmítnutí žádosti o informace, který předurčuje obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona se aplikuje tam, kde z žádosti o informace vyplývá, že žadatel žádá o informaci, která v době podání žádosti neexistuje (tj. jde o požadavek na jakékoliv myslitelné informace, které povinný subjekt teoreticky může mít) a kdy povinný subjekt nemá povinnost takovou informací disponovat. Naopak ustanovení § 3 odst. 3 informačního zákona se použije tam, kde z žádosti o informace vyplývá, že žadatel žádá o informaci, která v době podání žádosti existuje, avšak povinný subjekt touto informací reálně nedisponuje a nemá povinnost jí disponovat. Do jisté míry jde o akademické rozlišování, nicméně v odůvodnění rozhodnutí by se měla vždy objevit úvaha o tom, proč byl aplikován první či druhý uvedený důvod pro odmítnutí žádosti o informace.

Negativní informace

Z výše uvedeného popisu existující a neexistující informace lze vyčlenit zvláštní kategorii negativní informace. O tzv. negativní informaci se bude jednat v případě, kdy informace vyplývá z jiných zaznamenaných informací, tj. nemusí být tedy sama o sobě zaznamenána. Může se jednat např. o situaci, kdy žadatel požaduje informace týkající se jednání či schůzky, která se neuskutečnila. V tomto případě povinný subjekt žádost neodmítne, ale poskytne negativní informaci o tom, že se jednání neuskutečnilo nebo že se konkrétní schůzka nekonala.

Stejně bude povinný subjekt odpovídat na otázky, které jej svou formulací nutí do přiznání něčeho, co se neuskutečnilo nebo nenastalo. Jedná se např. o dotazy typu „Proč jste porušili v mém případě zákon?“ nebo „Proč jste spáchali trestný čin?“. Na tyto dotazy, je-li to pravdou a má-li pro to povinný subjekt podklady, bude odpověď zpravidla znít: „Neevidujeme ve vztahu k Vaší osobě žádné porušení zákona“ nebo „Nejsme si vědomi toho, že by byl spáchán jakýkoliv trestný čin“. V této souvislosti lze doporučit doplnění této odpovědi o bližší vysvětlení, což může zvýšit šanci na to, že se žadatel nebude bránit stížností. Z uvedeného je zjevné, že by bylo příliš formalistické poskytnutí takové informace odmítnout rozhodnutím, když je praktické řešení dotazu mnohem jednodušší a pro žadatele více přínosné[8].

Závěr

Výše uvedené vymezení pojmu informace je důležité pro volbu jednotlivých kroků při vyřizování žádosti o informace. Zatímco v některých případech postačí vytvořit novou informaci, v jiných nezbyde povinnému subjektu než se vydat cestou správního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že účelem informačního zákona je poskytovat informace o činnosti povinného subjektu, doporučujeme volit spíše tu variantu řešení, která je vůči žadateli vstřícnější.

Poznámky

  1. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2017, č. j. 7 As 289/2016 – 20.
  2. Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014, č. j. 7 A 140/2010 – 45 a rozsudek Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 8 As 24/2015 – 38.
  3. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015 – 36.
  4. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 67, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 – 41.
  5. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 67.
  6. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 107/2011 – 70.
  7. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014 – 64.
  8. Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 A 62/2012 – 141.

Mgr. Václav Těžký, Mgr. Radka Hasil Edelmannová, Krajský úřad Moravskoslezského kraje

TOPlist
TOPlist