K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
isss.online

Obec a odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

(Obec a odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 10.)

Datum: 5. 11. 2020, zdroj: OF 2–3/2020, rubrika: Legislativa

Desáté pokračování této série se bude věnovat některým vybraným rozhodnutím Nejvyššího soudu či nálezům Ústavního soudu, které mají vztah ke čtyřem základním podmínkám pro uplatnění nároku na náhradu škody ve vztahu k rozhodnutím vydaným orgány veřejné moci.

Týká se to tedy i měst a obcí a jde o následující zákonné podmínky:

  1. existence nezákonného rozhodnutí;
  2. nezákonné rozhodnutí musí být (zpravidla) pravomocné (výjimku představují rozhodnutí předběžně vykonatelná, tj. taková, která dosud nenabyla právní moci, avšak jejich obsah je vynutitelný);
  3. rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem a
  4. poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.

Existence nezákonného rozhodnutí

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008, vyplývá, že pro založení odpovědnostního vztahu za škodu podle zákona o odpovědnosti za škodu je vznik škody v důsledku samotného vydání nezákonného rozhodnutí, nikoliv však škody vzniklé až následkem zrušení nezákonného rozhodnutí.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, konstatoval, že vzhledem k tomu, že odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí. Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili až po vydání rozhodnutí. Při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí je nutné vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí.

Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12, upozornil, že způsobit škodu za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem (tedy ve prospěch, k dobru) poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě. Ústavní soud podotýká, že u takových rozhodnutí je logicky vyloučeno, aby se poškozený účastník domáhal jejich předchozího formálního zrušení, když jejich samotné vydání ještě škodu v majetkové či imateriální sféře tohoto účastníka nepůsobí. Nikdo nemůže být nucen uplatňovat v právním řízení svá procesní práva způsobem, který vede nebo může vést ke zhoršení svého postavení.

Pravomocné nezákonné rozhodnutí

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, konstatoval, že rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace. Rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu ani tehdy, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili až po vydání rozhodnutí.

I když z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, by bylo možné dovodit, že pokud nebylo pravomocně skončeno řízení následující po zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze toto rozhodnutí považovat (do té doby) za nezákonné, není možné tento závěr Nejvyššího soudu aplikovat obecně, neboť se týkal konkrétního specifického případu.

Rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uvedl, že splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, č. j. 28 Cdo 1110/2010-73, je podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí; další výsledek případného pokračování řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu představuje přímo uložená povinnost; není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení.

Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, dovodil, že výkladu rozhodného podústavního práva odpovídá názor, že odpovědnost státu za škodu vzniklou rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu nelze vyloučit jen proto, že k výslovnému (formálnímu) zrušení tohoto správního rozhodnutí nedošlo, jestliže lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že dříve zadržený řidičský průkaz je navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví).

Využití všech procesních prostředků

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, vyplývá, že smysl ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu vychází z obecné zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Případy zvláštního zřetele hodné, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit, právní předpis blíže nedefinuje ani neposkytuje vodítko, v čem mohou být spatřovány. Ponechává tedy na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda na straně účastníka byly objektivně dány takové okolnosti, pro které na něm pro účely odpovědnosti státu za škodu netřeba podání opravného prostředku vyžadovat. Půjde zejména o případy, kdy by skutečnost, že poškozený nevyužil všech procesních prostředků, představovalo vůči němu přílišnou tvrdost.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10, je možné trvat na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici jen v takovém případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Opačný postup zakládá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Mgr. Jan Břeň

TOPlist
TOPlist