Mobiliární exekuce a jejich dopady na nedlužníky
Cílem exekuce je vymoci vymáhaný dluh. Samozřejmě mělo by se tak dít způsobem, kdy je dluh vymáhán přímo od dlužníka. Nejen v televizních zprávách, ale i v praxi se lze ale setkat s řadou případů, kdy negativní dopady exekuce dolehnou i na někoho, kdo dlužníkem není. Zpravidla jde o rodinné příslušníky dlužníka, kteří s ním sdílejí společnou domácnost.
Typickými příklady jsou tzv. mobiliární exekuce prováděné v bytě dlužníka, tedy exekuce prodejem movitých věcí. Více či méně reálné obavy z dopadů exekuce často vedou k narušování rodinných vazeb, rozvodům či rozpadům domácností, které jinak fungují. Cílem tohoto příspěvku je shrnout nejčastější dopady na blízké dlužníků a vysvětlit, jaká opatření lze přijmout, aby byl tento negativní dopad co nejmenší.
Kam může exekutor vstoupit a co může exekutor v rámci exekuce zabavit?
První nejistota panuje často kolem otázky, kam vlastně může obecně exekutor v domácnosti vstoupit. V souladu s ustanovením § 325a občanského soudního řádu platí, že exekutor může vstupovat do bytu či jiné místnosti dlužníka, kde má umístěn svůj majetek. V případě, že mu není vstup do bytu umožněn, může si ho zjednat. Obvykle toto zjišťuje z evidencí, kam má přístup. Důležitým vodítkem tak pro něj bude informace, kde má dotyčný hlášen trvalý pobyt, kde si přebírá poštu, případně kde měl hlášen trvalý pobyt předtím, než ho získal na obecním úřadě.
Jak vyplývá například z kárného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 11 Kseo 5/2009 – 99 ze dne 26. 1. 2012, tak vzhledem k závažnosti zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí, je třeba, aby exekutor před vstupem do prostor měl postaveno najisto, že dlužník byt nebo jiný prostor opravdu užívá. Zejména při násilném otevření bytu či domu tak jde exekutor či jeho vykonavatel i do jistého rizika. Pokud by se ukázalo, že povinný obydlí neužívá a bydlí zde někdo, kdo není v daném řízení povinným, tak by oprávnění ke vstupu a k násilnému otevření dveří neměl a proniknutí do obydlí by také mohlo být kvalifikováno jako trestný čin porušování domovní svobody, případně zneužití pravomoci úřední osoby. V takovém případě je na místě zavolat na exekuční vykonavatele jednoduše policii.
Důležitou otázkou je, jak je to s údajem o trvalém pobytu. Je třeba zdůraznit, že oprávnění exekutora vstupovat do bytu nebo jiné místnosti není nijak vázáno na údaj o trvalém pobytu, ale kritériem by mělo být faktické užívání prostor povinným. V každém případě je ale pravdou, že je vyšší pravděpodobnost, že exekutor přijde tam, kde má povinný trvalý pobyt evidován. Vhodným krokem z pohledu vlastníka či nájemce bytu, který umožňuje byt užívat i povinnému tak je změna nebo zrušení údaje o trvalém pobytu dlužníka. Pokud je to možné, je vhodné, aby si dlužník přehlásil údaj o trvalém pobytu jinam. Pokud to možné není, pak může ten, kdo oprávněně objekt užívá (např. vlastník bytu, nájemce), odvolat svůj souhlas s tím, aby dlužník byt užíval a následně zažádat o zrušení údaje o trvalém pobytu. Současně by měly být udělány i praktické kroky, jako je například odstranění jmenovky dotyčného na poštovní schránce nebo na domovních dveřích.
Výše uvedené zrušení údaje o trvalém pobytu ale není možné zpravidla provést, pokud povinný fakticky prostory užívá a pro jejich vlastníka či nájemce tak je problém splnit podmínku pro zrušení údaje o trvalém pobytu podle níž je třeba, aby daná osoba prostory fakticky neužívala a neměla v nich věci. V takovém případě lze využít jiné opatření, jak bránit tomu, aby exekutor rozlišoval už při návštěvě věci patřící povinnému a věci jiných osob je i právní vymezení vztahu k obývanému prostoru. Lze například uzavřít podnájemní smlouvu či smlouvu o výpůjčce na konkrétní pokoj, který může povinný v rámci bytu (například jeho rodičů) užívat. Tuto smlouvu pak v případě provádění exekuce ukázat vykonavateli a žádat, aby se exekuce omezila pouze na takto užívaný prostor, kde má povinný také své věci.
V praxi bývá také využíváno jednostranných prohlášení povinného o vlastnictví vybraných věcí umístěných v bytě třetí osobou. I takové prohlášení může na místě odradit vykonavatele od zahrnutí konkrétních věcí do soupisu, byť samozřejmě praxe při akceptaci takových prohlášení je různá.
Co nesmí exekutor zabavit a jak se bránit?
Dalším sporným bodem je otázka, co vlastně může exekutor zabavit při provádění mobiliární exekuce. Exekutor by měl obecně zabavovat pouze věci, které jsou ve vlastnictví dlužníka. Pokud si tedy vezmeme nejčastější případ, kdy se rodiče bojí dopadu dluhů svých dětí, tak platí, že rodiče za dluhy svých zletilých dětí neodpovídají, pokud například nejsou spoludlužníky nebo ručiteli. U věcí, kde není problém vlastníka určit, jako je třeba byt či dům zapsaný v katastru nemovitostí patřící rodičům dlužníka, není tedy obava z toho, že by podléhal exekuci, na místě. Podobně je to například s automobily, které jsou také předmětem evidence.
Dále je zde skupina věcí, které exekutor nemůže zabavit, ať už patří komukoli, včetně dlužníka. Výčet je uveden v § 322 občanského soudního řádu a jde třeba o věci patřící do běžného vybavení domácnosti jako je lednice, pračka, sporák, topení, stoly, židle, postele, dále jde o zdravotnické potřeby nebo třeba o domácí zvířata. Zabavit také nelze věci, které povinný nezbytně potřebuje k výkonu svého povolání či podnikatelské činnosti nebo k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny. Výčet věcí v § 322 odst. 2 občanského soudního řádu je poměrně široký a konkrétní. Je tedy vhodné, aby se s ním povinný či osoba, která se mobiliární exekuce obává seznámila.
U věcí, které nejsou v tomto výčtu a nelze na ně vztáhnout ani omezení pro věci nezbytně potřebné pro práci či potřeby rodiny, je situace složitější. Problémem je, že je to vlastník věci, kdo musí prokazovat, že věc patří jemu a nikoli dlužníkovi. Podaří-li se vlastnictví prokázat již při návštěvě exekutora, pak může exekutor od zabavení takové věci upustit.
Nepodaří-li se exekutora přesvědčit při návštěvě, je nutné do 30 dnů od doby, kdy se o zahrnutí věci do soupisu vlastník dozví, podat u exekutora návrh na vyškrtnutí věci z tohoto soupisu. K návrhu by se měly připojit i důkazy vlastnictví. Za důkaz může sloužit takřka cokoliv. Může jít o listinné důkazy (kupní smlouva, faktura apod.), svědectví (např. souseda), staré fotografie vašeho bytu, zkrátka cokoli, co prokazuje, že věc nepatří zadluženému dítěti. Obvykle jsou ze strany exekutorských úřadů či následně exekučních soudů akceptována i čestná prohlášení vlastníků, pokud korespondují se zjištěnými okolnostmi.
Pokud je návrh podán, pak o něm musí exekutor rozhodnout ve lhůtě 15 dnů. Pokud exekutor návrhu nevyhoví a zamítne ho, pak zbývá ještě jedna možnost, a sice podání vylučovací žaloby k soudu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zamítnutí vyškrtnutí ze soupisu. Soud na rozdíl od exekutora není na exekuci nijak hmotně zainteresován, což má také vliv na vyšší úspěšnost vylučovacích žalob, než je tomu u návrhů na vyškrtnutí věci ze soupisu.
Vylučovací žalobu lze v souladu s judikaturou (rozhodnutí ve věci sp. zn. NS Cdo 1037/2013) podat i okamžitě a není třeba podávat návrh na vyškrtnutí ani čekat na rozhodnutí exekutora o vyškrtnutí věcí ze soupisu. Nevyužití práva na podání návrhu na vyškrtnutí věci nicméně může mít vliv například na přiznání náhrady nákladů řízení v rámci o vylučovací žalobě, kdy může být zohledněno, že nebyly využity nástroje, které žalobci umožňovaly se řízení vyhnout a dosáhnout vyjmutí věci z exekuce i bez soudu.
Platí v souladu s § 68 odst. 4 exekučního řádu, že od podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu i po dobu řízení o vylučovací žalobě nelze věc prodat.
Článek vznikl v rámci projektu „Bezplatná advokátní pomoc a osvěta pro seniory ve věci dluhů, exekucí a udržitelnosti bydlení a zaměstnání“ podpořeném Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR.