Účelem osvětlování není zrušit noc

8. 2. 2002 DVS Ostatní

Článek Ing. Jaroslava Kotka Nastane doba temna? (viz komentář), který dostali také senátorky a senátoři, je psán z pozice obrany dosavadní praxe, se vší důsledností. Světelné znečištění jako něco nežádoucího zmiňuje jen jednou, s tím, že jestli a jak se proti němu dá něco dělat, je potřeba teprve zkoumat, a na to ustanovit komisi fundovaných odborníků, to ale stejně není možné, protože přece není dostatek použitelných podkladů...

Pro autora je prevence světelného znečištění zjevně novinkou. Současnou nejlepší světovou praxi buď vůbec nezná nebo alespoň předstírá, že o ní neví. Obě alternativy jsou velmi nemilé, vůdčí národní představitel oboru venkovního osvětlování by o jeho nežádoucích důsledcích i osvědčených cestách k nápravě měl vědět hodně a dělit se o své poznatky s jinými. Podkladů je věru dost, odborníků také (jen domácích zatím moc ne).

Pamatuje si jistě něco z jednoho mého velmi stručného referátu a snad se díval na některé populární osvětové materiály. To mu stačí, aby pohrozil ohromnými náklady, které z neznečišťujícího osvětlování podle něj plynou.

Je těžké takové náklady vymyslet. Že by mohlo být levnější svítit do nebe než světlo obrátit dolů, aby sloužilo, si lze obtížně představit. Není proto divu, že tam, kde už zákony svícení vzhůru do ovzduší zakazují, tak činí nejen kvůli jeho ochraně (a ochraně občanů před oslňováním atd.), ale též kvůli úsporám nákladů, hlavně elektřiny. A skutečně se to daří.

Jediný argument, o který se může autor opřít, je případná potřeba snížit extrémní vzdálenosti stožárů u nových osvětlovacích soustav, určených pro silnice s rychlým a silným provozem. Skutečně, s tou nejobyčejnější technikou to tak vychází, pokud se návrh řídí pouze zastaralými normami místo skutečnými potřebami lidského zraku. Rozdíl v nákladech ale nepřevyšuje deset procent, při velkém vzrůstu kvality osvětlení (snížení oslnění a světelného znečištění vůbec). Mnohem důležitější je, že se takových soustav staví jen velice málo, v investicích do veřejného osvětlování naprosto převažují obnovy dosavadních soustav. V nich je náhrada znečišťujících svítidel správnými bezproblémová a provozní náklady výrazně klesají.

Zákonná úprava tak nebude znamenat pro obce žádné zvýšené náklady, naopak bude pobídkou, aby je současně se zlepšením osvětlení trvale snižovaly. Pobídkou, ne přinucením -- až na malinké zóny kolem několika hvězdáren nejsou obce nuceny k žádným úpravám v jiném tempu, než jak svítidla vyměňují doposud. Nová svítidla nesvítící pryč od země nejsou výrazně dražší než ta, která nahoru svítí -- rozdíl je při podobné kvalitě do tří set korun. Trvanlivost obvyklého skleněného spodního krytu je ale mnohem vyšší.

Úpravy v zónách, kde se má světelné znečištění snižovat rychleji, mají posloužit jako pozitivní příklad, který jiní rádi napodobí. U všech navržených zón je na dané hvězdárně odborník, který při takových pilotních úpravách bude pomáhat. Skutečné tempo úprav je věcí dohody hvězdárny s obcí, jak zmiňuje prováděcí předpis. To je důležité i proto, že pilotní úpravy mají být skutečně nekonfliktní, všeobecně dobře hodnocené.

Závěrečné tvrzení Ing. Jaroslava Kotka, který článek podepisuje jako předseda "Společnosti pro rozvoj veřejného osvětlení", že jen v Praze by aplikace zákona a prováděcího předpisu znamenala výdaje kolem jedné miliardy korun, mi připadá jako nehorázný nesmysl. Praha má něco přes sto tisíc veřejných venkovních svítidel. Prováděcí předpis neříká nic jiného, než že se při náhradě novými, jak se běžně dělá v cyklu desetiletí, mají nahrazovat neznečišťujícími. Ne, že se mají všechna hned zahodit a dát tam jiná -- ani v tomto absurdním případě by to ale miliarda asi nebyla, pokud by se neužívala svítidla zbytečně drahá (průměrná cena vyhovujícího svítidla včetně montáže není přes sedm tisíc korun). Malá zóna kolem petřínské hvězdárny sice vyžaduje nějaký zásah už během čtyř let, ale zdaleka nemusí jít o zahození všech svítidel -- náklady bych odhadl do dvou miliónů korun s dobrou návratností (navrženou zónu lze ostatně, bude-li potřeba, zmenšit). Někde, alespoň ve venkovských lokalitách (jako kolem Ondřejova) může stačit i provizorní úprava velmi prostá -- sundat starý rozptylující spodní kryt svítidla, světla hned přibude, ale jen do potřebných směrů. Jen je potřeba to nebrat jako příležitost k co největšímu obchodu.

O své obchody se ale zřejmě někteří členové uvedené Společnosti ústy svého předsedy starají -- o možnost, dělat vše jako doposud, se stejnou technikou a přidáváním stále dalších neúsporných svítidel. Jak si jinak vysvětlit to strašení. Praxe španělských, italských i amerických měst, které se daly ofenzívní cestou náhrady starých svítidel novými, neznečišťujícími, vykazuje úspory provozních nákladů na úrovni jedné třetiny. Vložené investice se městům vrací tak brzy, že si na to klidně mohou brát komerční úvěry. Občané jsou spokojeni s tím, jak osvětlení přestalo rušit a jak je ve městě lépe vidět. (Viz http://svetlo.astro.cz/svet.)

Zákonná ochrana před dalším růstem světelného znečištění není zdaleka jen požadavkem na obce. Klade také meze rostoucímu zneužívání světla pro komerční účely -- příklady si každý dokáže ve svém okolí najít. Díky požadavkům, které by měly být uvedené v prováděcím předpisu, se může vzhled mnohých míst obratem zlepšit, ve prospěch všech obyvatel (bojovat proti obtěžujícímu světlu jako nekalé reklamě prostřednictvím obchodního zákoníku by dalo velikou práci s nejistými a vzdálenými výsledky), bez jakýchkoliv veřejných výdajů.

Byla by velká škoda, kdyby naši představitelé postupovali podle rad, které jim dávají "obchodníci se světlem". Těch, kteří nekvalitním osvětlováním trpí, i když si to doposud většinou neuvědomují, je aspoň statisíckrát více. Nikdo neříká, že se v obcích nemá svítit -- má se ale svítit postupně lépe.

Další informace viz Kvalitní osvětlování, minimalizující světelné znečištění, k přípravě české zákonné úpravy pak ev. přímo Zákon o ovzduší a prevence světelného znečištění.

Jan Hollan, Hvězdárna v Brně