Recyklace odpadu – velká výzva pro obce
Zpřísňující se evropská i tuzemská odpadová legislativa staví již dnes před obce otázku jako vystřiženou z názvu jednoho z nejznámějších fejetonů Jana Nerudy – „Kam s ním“. Raketovým tempem se totiž blíží český zákaz skladování směsných komunálních odpadů v roce 2024, další z výtvorů našich zákonodárců naplňující heslo „papežštější než papež“, neboť evropská legislativa stanovila stejný cíl až na rok 2035, tedy o 11 let později.
Výrazně se také zpřísnily a zpřísní podmínky ukládání biologického odpadu a zpracovaných kalů z čistíren odpadních vod (ČOV) na zemědělskou půdu, přičemž právě ČOV čeká v příštích letech vyšší než současné zatížení, i díky aktuálně diskutované novele vodního zákona. Lze přitom konstatovat, že především domácí legislativa zájem municipalit příliš nereflektuje, což v praxi znamená, že si s výzvami týkající se likvidace odpadu všeho druhu budou muset obce poradit samy.
Je také třeba počítat se postupnou změnou směrování „odpadových dotací“, a to, dle opakovaných vyjádření představitelů Ministerstva životního prostředí (MŽP) a s ním spolupracujících organizací. Od dotací určených zejména na třídění odpadu (tedy na začátek odpadového procesu), půjde jejich směrování k podporám recyklace a energetického využití odpadů (tedy na konec odpadového procesu), byť úplný konec je v praxi na trhu s recyklovanými výrobky. S touto skutečností by tak měly obce počítat ve svých strategických plánech.
Fenomén recyklace
Recyklace a energetické využití odpadu bude a již je zcela jistě velký byznys, což nepochybně povede k množství spasitelských řešení ze strany firem, které se do takového byznysu zapojí. Základní otázkou ovšem je, jaká bude míra a vůbec šance při uplatnění recyklovaných produktů na trhu, ať již jakémkoli. Je přitom jasné, že produkty vyrobené recyklací budou z podstaty věci dražší než obdobné produkty vyrobené konvenčním způsobem. Pokud tak chce stát využití odpadů v procesech recyklace skutečně systémově podpořit, mělo by být plošným řešením daňové zvýhodnění finálních produktů. Takové řešení preferuje i Česká asociace odpadového hospodářství (ČAOH) a bylo by proto žádoucí, aby se obce s ČAOH a dalšími subjekty, které recyklaci podporují, spojily v tlaku na stát na zmiňované daňové zvýhodnění. To by totiž samozřejmě znamenalo v praxi propad příjmů státního rozpočtu, a je tak otázkou, zdali bude stát k takovému řešení přístupný.
Nebylo by proto tak úplně od věci zpracovat analýzu ekonomických dopadů takového kroku, neboť lze v řadě případů předpokládat, že dotační podpora jednotlivých recyklačních projektů bez plošné daňové podpory finálních výrobků povede jen k dalším dotacím a lobistickým soubojům o odbyt recyklovaných produktů na trhu. V takovém souboji zpravidla spíše, než zlepšení stavu životního prostředí, bude vítězem marketing, přičemž jedním z doprovodných důsledků bude další růst závislosti obcí a měst na státu a jeho úřednících.
Kompostování
Pokud se týká biologického odpadu, pak v tomto případě je jednou z cest kompostování. Role kompostování, zdá se, poroste i proto, co již bylo řečeno – postupně se tenčícím možnostem ukládat na zemědělskou půdu, respektive vracet do ní zpět organickou hmotu z ČOV nebo třeba z vybagrovaných rybníků, řek a vodních nádrží. Vzhledem k nedostatku hospodářských zvířat v našem zemědělství jsou přitom zdroje organické hmoty v ČR nízké, což mimo jiné ústí do zvýšeného rizika sucha i povodní. Kromě toho se z našich polí ztrácí úrodná část půdy prostřednictvím vodní eroze, a je tak třeba nejen organickou hmotu, ale nějakou hmotu jako takovou na pole zpět vracet. Jednou z cest je a bude kompostovaný biologický odpad.
Kompost zvyšuje schopnost půdy absorbovat vodu a udržet ji i v suchém období déle než u půdy, kde kompost aplikován nebyl. To je zvláště významné v dnešní době, kdy se v naší zemi stále častěji střídají mnohadenní období bez dešťových srážek. Aplikací kompostu na půdu lze prostě uspořit vodu, kterou by bylo jinak třeba porosty zalévat. Kompost také podporuje rozvoj půdní mikroflóry a drobných živočichů v půdě, čímž se snižuje riziko utužení půd, kterým je dnes postiženo 40 procent zemědělské půdy v ČR. Konečně aplikací kompostu na pozemky je do půdy ukládán uhlík a půda následně plní roli „uhlíkové banky“. Díky tomu se pak uhlík neuvolňuje do atmosféry v podobě CO2.
Z hlediska odpadové budoucnosti je ale zejména podstatné, že kompostování zajišťuje, aby biologicky rozložitelný odpad nekončil na skládkách, nezatěžoval ovzduší skleníkovými plyny nebo neohrožoval podzemní vody látkami vznikajícími při jeho neřízeném rozkladu. Podle Ministerstva životního prostředí lze přitom vytříděním biologicky rozložitelných složek snížit množství směsného komunálního odpadu až o 40 %. „Resort proto v současné době pracuje na novele vyhlášky, které obcím nově uloží třídit oproti současnému stavu biologicky rozložitelné odpady celoročně,“ uvedla nedávno mluvčí MŽP, Petra Roubíčková.
Tak či tak je kompostování pro obce jednou z možností, jak si s likvidací odpadů poradit, a vzhledem k přínosu kompostů pro zemědělskou půdu a půdu jako takovou se nabízí úvaha těsnější spolupráce obcí při kompostování se zemědělci, kteří tak mohou být vedle České asociace odpadového hospodářství další komunitou vhodnou k odpadovému partnerství.
Odpadní voda jako zdroj energie i cenných látek
Oproti kompostování, což je celkem jednoduchý technologický proces, budou však muset obce a města řešit mnohem složitější technologické výzvy, především v oblasti vodního hospodářství. Spojit by se přitom měly zejména se špičkově technologicky vybavenými společnostmi, což jsou nadnárodní vodohospodářské firmy, ať se to líbí či nelíbí. Různými aktivisty či populistickými politiky zmiňované snahy „vyhnat“ takové společnosti, jejichž symbolem je světová vodohospodářská jednička Veolia, jsou tak značně kontraproduktivní. Podnikání těchto společností se obvykle neomezuje jen na to, posílat lidem faktury za vodné a stočné. Právě zmiňovaná Veolia propojuje na celosvětové scéně oblast vodohospodářství s energetikou a odpadovým hospodářstvím, a pilotní projekty vznikají už i na našem území. Fakticky přitom jde o zřejmě jedinou možnou cestu, jak využít opakovaně veškerou odpadní vodu, nejen z ČOV, a splnit tak zároveň požadavky na kvalitu životního prostředí se smysluplným byznysem. Právě takovou strategii společnosti prezentoval na setkání TOP 150 manažerů Veolie zemí Střední a východní Evropy v závěru loňského roku v Praze předseda představenstva společnosti Veolia, Antoine Frérot. Bohužel téměř bez žádného zájmu tuzemských médií.
Setkání to přitom bylo, zejména z pohledu budoucnosti, více než poučné. Jak totiž Frérot opakovaně uvedl, podle něj „je škoda používat vodu pouze jednou,“ s tím, že velký potenciál představuje především recyklace vody.
V současné době je přitom využití odpadních vod o něco dražší než jednorázové použití vody, proces recyklace ale zvyšuje cenu vody v průměru jen zhruba o 10 procent a technologie k recyklaci jsou k dispozici. „Není to tedy překážka ekologická ani ekonomická, ale spíše je potřeba změnit přístup veřejnosti, které považuje opětovné využití odpadní vody za něco ‚špinavého‘, zatímco čistá voda je symbolem kvality,“ konstatoval Frérot. Právě s recyklací se podle něj pojí také odpadové hospodářství a cílené využití látek, které odpady obsahují. Mezi ně patří celá řada surovin, mimo jiné i drahé kovy, jako je zlato nebo platina.
„Chceme svým partnerům nabízet v našich službách takovou přidanou hodnotu, jakou nikdo nenabízí. Mezi ně patří i specifické metody, jak třídit odpady, jak z látek z odpadů vytvářet nové suroviny, jak z odpadu vyrábět energii nebo jak využít kaly z čistíren odpadních vod jako kvalitní hnojivo pro zemědělce. Takto propojené aktivity má v současné době Veolia zřejmě jako jediná na světě,“ zdůraznil Frérot.
To platí i pro a důsledky, které z toho plynou. Podle Frérota ale uhlí není fakticky pro životní obor energetiky, který se v ČR dlouhodobě potýká s postupným útlumem těžby uhlí prostředí škodlivé, problém je jen s emisemi, které při spalování uhlí vznikají. „Je to tedy problém technologický,“ podotýká Frérot. Ten je ale řešitelný aplikací technologií, které škodliviny ze spalování odstraní. Do příslušných technologií přitom Veolia za posledních deset let investovala 150 milionů eur. Pokud by se tedy tyto technologie uplatnily v praxi, spalování uhlí nemusí znečišťovat životní prostředí, ale teplý kouř z komínů může být dalším z dosud ne zcela využívaných obnovitelných zdrojů energie. Těch je ale mnohem více, než si většina lidí myslí.
Jednou z dalších možnosti je třeba energetické využití rozdílu v teplotě vody v kanalizaci, která je stabilní a vyšší, než voda v jiném prostředí. Výhodou je poměrně stabilní teplota odpadní vody, což by nezpůsobovalo nárazovou produkci energie, která je charakteristická například pro fotovoltaické články nebo využívání větrné energie.
Závěrem
Z výše uvedených příkladů tedy mimo jiné vyplývá, že obce a města budou muset mnohem více než dosud uzavírat s řadou oborů a oblastí podnikání mnohem těsnější strategická partnerství.
To může být na mnoha místech docela oříšek, neboť zemědělci a pak především vodohospodářské firmy jsou veřejnosti prezentovány jako nepřátelé lidstva, obvykle ale prostřednictvím emocí nebo osobních animozit, s absencí racionálního a strategického myšlení.
I když jako vždy, neexistují v odpadovém hospodářství plošná a všespasitelná řešení, stejně jako kdekoli jinde. Ani není vhodné hloubit mezi obcemi a možnými budoucími partnery nezasypatelné příkopy. Může se to vymstít.