Poskytování informací o platech
Celá řada povinných subjektů dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kam řadíme také územní samosprávné celky, pravidelně vyřizuje dotazy a jiné požadavky vznesené na základě žádostí o informace. Žádosti se mnohdy týkají i platových poměrů zaměstnanců těchto povinných subjektů.
Právě problematika poskytování informací o platových poměrech zaměstnanců ve veřejné správě zaznamenala v judikatuře nejvyšších soudních instancí překotný vývoj a mnohdy i naprostý obrat v základních otázkách. Nyní se může zdát, že se přístup soudů do jisté míry ustálil. Předně je třeba zmínit, že níže popisovaná soudní rozhodnutí se týkají žádostí o informace o platových poměrech zaměstnanců v neanonymizované podobě. V anonymizované podobě zpravidla nebude dán důvod odmítnutí takové žádosti.
*
Dlouhou dobu nejvýraznějším příspěvkem do diskuze o výkladu ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím byl rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62, jehož závěry hojně žadatelé o informace využívali v odůvodnění žádostí.
Rozšířený senát se totiž zásadně postavil na stranu práva na informace v pomyslném střetu s právem na ochranu soukromí a dovodil, že „informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují.“ Výjimku z tohoto pravidla pak podle rozšířeného senátu představovali zaměstnanci vykonávající převážně činnosti pomocné a servisní povahy. Povinný subjekt tak zpravidla nebyl povinen poskytovat detailní informace o platových poměrech údržbářů či uklízeček, v ostatních případech však byl zásadně k poskytnutí informací povinen. Rozšířený senát svůj rozsudek odůvodnil mj. požadavkem na efektivní kontrolu veřejné moci ze strany co nejširšího spektra osob.
*
O bezmála tři roky později, konkrétně 17. 10. 2017, vydal Ústavní soud nález se sp. zn. IV. ÚS 1378/16, který závěry rozšířeného senátu v zásadě otočil a ve svém důsledku se přiklonil k preferenci práva na soukromí. Tento nález je rovněž znám jako tzv. platový nález. Pominu-li kontroverze spojené s odůvodněním nálezu, závěr Ústavního soudu byl poměrně jednoznačný. Informace o platech zaměstnanců ve veřejné správě se zásadně neposkytují, ledaže žadatel splní veškerá kritéria, která ve svém nálezu Ústavní soud předestřel. Citovat lze především následující pasáž nálezu:
Povinná osoba může odmítnout poskytnout žadateli informace o platu a odměnách zaměstnance vyžádané na základě ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:
- účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;
- informace samotná se týká veřejného zájmu;
- žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“;
- informace existuje a je dostupná.
Nedojde-li k naplnění všech těchto kritérií, pak není porušením zákona o svobodném přístupu k informacím ani čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, pokud povinný subjekt žádost o poskytnutí informací odmítne.
V praktické rovině by tak dle Ústavního soudu měl každý povinný subjekt, kterému žádost o informace o platových poměrech jeho zaměstnanců dojde, posoudit naplnění výše uvedených kritérií – provést tedy modifikovaný test proporcionality. Takový postup se na první pohled jeví jednoduše, nicméně kritéria jsou formulována dosti vágně a neurčitě a povinné subjekty mají s provedením tohoto „testu“ zásadní obtíže. Ministerstvo vnitra sice s Úřadem pro ochranu osobních údajů na základě platového nálezu vydalo metodické doporučení pro povinné subjekty, nicméně názorné příklady v něm uvedené byly natolik uměle vykonstruované, že je v praxi bylo mnohdy složité využít.
*
Zřejmě nejčerstvějším příspěvkem k tématu poskytování informací o platech je pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 88/2019-29, který navazuje na závěry platového nálezu a upřesňuje některá jeho kritéria. Žadatel by měl osvědčit, že jeho žádost je motivována snahou následného zveřejnění informací a rozpoutání veřejné diskuze k tomuto tématu, jejímu komentování, analyzování či porovnání. Tímto bude podle Nejvyššího správního soudu zpravidla splněna podmínka účelu vyžádání informace. Předmětem žádosti by neměla být osobní motivace žadatele, např. aby diskreditoval či jinak poškodil dotčenou osobu. Podle soudu však již není „na místě zkoumat, natož chtít po žadateli, aby sám prokázal, zda poskytnutá informace skutečně následně vzbudí žadatelem avizovanou veřejnou diskusi; relevantní pouze je, zda ji žadatel v podobě k tomu podle běžných zkušeností způsobilé hodlá veřejnosti k diskusi předložit a tím i potenciálně umožnit.“
K druhé podmínce platového nálezu, tedy požadavku, aby se informace sama týkala veřejného zájmu, Nejvyšší správní soud uvedl, že tento požadavek bude v mnoha případech naplněn s ohledem na požadavek na maximální transparentnost veřejné sféry. Nakolik důsledně by měl žadatel o poskytnutí informace naplnění tohoto kritéria odůvodnit, záleží dle soudu na tom, jaké postavení ve struktuře veřejné správy dotčená osoba má. Čím výše je dotčená osoba postavena nebo má větší kompetence, tím přirozenější a zjevnější by měl být veřejný zájem na její kontrole a žadatel by tak neměl být povinen svou žádost zdůvodňovat tolik, jako když žádá informace o platových poměrech řadových referentů bez rozsáhlejších rozhodovacích pravomocí.
Při posuzování žádostí o informace zřejmě největší problémy činilo vyhodnocení toho, zda je žadatel tzv. společenským hlídacím psem či nikoliv. Podle Nejvyššího správního soudu toto postavení nesvědčí pouze profesionálním novinářům, neziskovým organizacím, spolkům zabývajícím se transparentností hospodaření ve veřejné správě, ale také jednotlivcům, kteří v dlouhodobějším časovém horizontu nebo v širším záběru „hlídaných“ povinných subjektů přinášejí do veřejného prostoru informace či názory ohledně fungování veřejné správy a přispívají tak k diskuzi na toto téma. K naplnění role společenského hlídacího psa tak zpravidla dojde, pokud si žadatel informace nenechá výlučně pro sebe, nýbrž s nimi bude nakládat veřejně – bude je komentovat, analyzovat, seznamovat s nimi veřejnost apod.
Byť se tedy posledně uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu na první pohled jeví jako potvrzení závěrů platového nálezu, jedná se především o jeho upřesnění a do značné míry i vyvrácení v praxi hojně vyskytovaného názoru, že žádosti o poskytnutí informací o platech zaměstnanců ve veřejné správě lze díky platovému nálezu takřka kategoricky odmítat, není-li žadatelem novinář nebo nezisková organizace. Taková praxe je však v rozporu s právní úpravou, což potvrdil právě i Nejvyšší správní soud.