Obce by měly počítat s rozvojem venkovské turistiky
Období koronaviru a s ním spojená omezená možnost cestovat do zahraničí zvyšuje přirozeně zájem o turistku v naší zemi, bohužel zatím často koncentrovanou do všeobecně známých míst a destinací, jejichž kapacita má však své hranice. Nejen proto roste, a nepochybně i v dalších letech (a v tomto roce zcela nepochybně) poroste zájem o ubytování na venkově, v malých penzionech, rodinných farmách a obecně zájem o využívání takzvaných individuálních ubytovacích zařízení.
K tomu, aby mohl být potenciál menších ubytovatelů plnohodnotně naplněn a využit, je ale zapotřebí jak změn v přístupu samotných individuálních ubytovatelů, legislativě či propagaci, tak v přístupu obcí a jejich představitelů, navzdory tomu, že v řadě lokalit nejsou vztahy tamních ubytovatelů s vedením obcí zatíženy negativními emocemi. V řadě lokalit ale ano, přičemž nemusí jít primárně o samotné vedení obcí, ale jejich obyvatele, jejichž postoje vedení obcí musí brát v úvahu.
Rozvoj venkova obecně, podpora malých podniků a mikropodniků, udržitelnost zemědělství a s ním spojené i další formy podnikání, jako je třeba ubytování na farmách a venkovských penzionech přitom patří mezi priority EU pro příští léta, do nichž chce EU také nasměrovat více finančních prostředků a podpor, než v současnosti.
To má samozřejmě svou logiku, evropský venkov se vylidňuje a velká města se stávají koncentrovanými aglomeracemi, jejichž reálným důsledkem je mimo jiné vznik nežádoucích tepelných ostrovů, které ovlivňují klima a zvyšují riziko nežádoucích extrémních projevů počasí.
Dalším z klíčových důvodů pro zachování života na venkově je potřeba péče o krajinu a zajištění tohoto veřejného zájmu, který mohou nejlépe zabezpečit zemědělci „z místa“, a obecně lidé, kteří na venkově žijí, podnikají a znají místní poměry.
Navazovat funkční spojení
Aby lidé z obcí neodcházeli, nebo aby se dokonce část lidí z měst na venkově opětovně usazovala, musí být splněny alespoň základní podmínky „normálního“ života. Jednou z nich je pak i možnost se někde ubytovat, případně najíst, což je důležité především pro dočasné návštěvníky obce, ale někdy i pro samotné její obyvatele v případě pořádání společenských akcí, včetně svateb nebo jiných typů oslav.
Výzvou pro následující roky je tak budovat stávající a navazovat nová funkční spojení především mezi místními individuálními ubytovateli a obcemi tak, aby z takového spojení měly prospěch všechny strany. Že je to možné, dokazují příklady z jiných evropských zemí, které profitují z turistického ruchu, například ze sousedního Rakouska. Není proto od věci inspirovat se „za humny“ právě tam, ideálně v podobě několikadenního pobytu v destinacích, které jsou obdobné těm našim, a sledovat, jak v reálně praxi spolupráce mezi podnikateli a konkrétně ubytovateli a obcí či městem funguje.
Místní malí ubytovatelé, a především jejich hosté jsou v ČR v mnoha případech stále vnímáni jako ti, z nichž obec nemá prospěch, ale naopak přináší spíše vyšší náklady na svůj provoz, například na likvidaci odpadu. Samotné obyvatele obcí pak omezuje ad-hoc parkování na nevyhrazených místech, hluk a obecně nevhodné chování některých návštěvníků, kteří se buď nechtějí přizpůsobit poněkud jinému pojetí života na vesnici, nebo ani netuší, že by tak měli učinit. Návštěvníci z měst jsou proto často považováni za nežádoucí, a majitelé penzionů, pokud v obci dlouhodobě nebydlí, za „náplavy“ způsobující kmenovým obyvatelům obcí obtíže.
Budovat dobré vztahy
Praxe přitom ukazuje, že nejlepší cestou k budování soužití je společná účast na projektech či společenských událostech, přičemž za modelový příklad lze považovat akce, pro které obec poskytne prostor a podnikatel (ubytovatel) se na ní finančně nebo organizačně podílí, ale i opačně. Často stačí i jen „jít společně na pivo“, což mimochodem předpokládá existenci nějaké vesnické hospody, ale právě i třeba ubytovacího zařízení. Je přitom zřejmé, že „být ve stejném čase na stejném místě“ s obyvateli obce je mnohem přirozenější pro malé místní ubytovatele, než pro větší hotely a restaurace, jejichž majitelé velmi často bydlí od příslušné lokality velmi daleko, a někdy dokonce i v zahraničí. Budovat dobré vztahy je tak mnohem vhodnější a žádoucí právě s malými ubytovateli, jimž by ve vlastním zájmu mělo také na rozvoji obce záležet.
Narovnat podnikatelské prostředí
Žádoucí by ale bylo také narovnat samotné podnikatelské prostředí v kategorii individuálních ubytovatelů a formu jejich evidence. Ubytovací zařízení sice eviduje Český statistický úřad (ČSÚ), za taková zařízení se však podle legislativy považují jen zařízení od pěti lůžek výše, takže se v praxi nelze do evidence ČSÚ přihlásit. Do ubytování však také spadají ubytovací služby, což jsou v zásadě individuální ubytovatelé. Kromě toho ale existuje řada subjektů, které podle stávající legislativy nespadají ani pod ubytovací služby ani ubytovací zařízení. To jednak komplikuje samotnou evidenci, ale také doporučení pro ubytovatele, čím se mají řídit.
Další problém spočívá ve statutu objektů, v nichž je možné se ubytovat. Pokud totiž není objekt kolaudován jako penzion (a to v mnoha případech není, neboť nebyl ani původně k takovému účelu stavěn), není Asociací hotelů a restaurací certifikován, a tím jako by nebyl. To se mimo jiné projevilo v procesu žádostí o kompenzace za ztráty způsobené uzavřením restaurací, hotelů a možností ubytovacích zařízení využívat, na které neměli v první vlně individuální ubytovatelé nárok.
Kromě toho jsou podmínky pro podnikání v ubytovacích službách nerovné, neboť legislativa rozlišuje ubytování a nájem. Část lidí přitom poskytuje ubytování v podobě pronájmu nemovitostí a je daněna jiným způsobem a podle jiných paragrafů, než „normální“ ubytovatelé. To také vedlo některé politiky k závěru, že jde o projev „šedé ekonomiky“, a i proto nebyli korektní a paradoxně více danění „klasičtí“ ubytovatelé zahrnuti do první vlny kompenzací. Nejde samozřejmě jen o peníze, ale zejména o image podnikání v ubytování a celkový legislativní chaos, který negativně dopadá na celý sektor.
Poplatek z pobytu
Pokud se pak týká výše zmiňovaného (ne)prospěchu obcí z místního turistického ruchu, je třeba zmínit od počátku roku 2020 platnou novelu zákona o místních poplatcích, která sloučila někdejší poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt a poplatek z ubytovací kapacity ve formě jednoho poplatku z pobytu, jemuž podléhá každý krátkodobý pobyt do 60 dnů bez ohledu na místo a účel pobytu.
Poplatek si může stanovit každá obec podle svých potřeb a podmínek, nejvýše však na úroveň maximální sazby určené zákonem, což je od letošního roku 50 Kč za den. Z placení poplatků jsou sice osvobozeny některé osoby, podstatné ale je, že zejména menší obce tyto poplatky, které mohou zavést prostřednictvím obecních vyhlášek, téměř nevyužívají.
Samotným ubytovatelům přitom poplatky nevadí – vadí jim spíše, že vybrané finanční prostředky nejsou zpět investovány do cestovního ruchu a že často nekončí v obcích, na jejichž území ubytovatel své služby nabízí. Třeba i proto, že obec je součástí širší příměstské aglomerace, takže peníze z konkrétního místa se použijí na jiném místě, byť ve stejném spádovém území. Právě poplatky a nakládání s nimi se ale mohou stát prostředkem funkční spolupráce ubytovatelů a obcí, budou-li ale vybírány a správně použity.
Koronavirová krize
K odhalení řady nesrovnalostí v podnikání ubytování v ČR přitom paradoxně přispěla koronavirová krize. Teprve na základě společného úsilí Asociace soukromého zemědělství ČR, Svazu venkovské turistiky a agroturistiky a České unie cestovního ruchu se podařilo po několikaměsíčním snažení začlenit ubytovatele s méně než pěti pokoji a ubytování na farmách a objektech, které nejsou zkolaudované jako penzion (individuální ubytovací zařízení), do programu Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) COVID – Ubytování II. O jejich existenci přitom MMR často ani nevědělo, i díky nepřehlednému názvosloví, evidenci a potažmo i pojetí stavebního zákona.
Je tak zřejmé, že výzvou pro příští roky je nastavit pro podmínky ubytování v ČR přehlednější a spravedlivější pravidla. Nejdůležitější je přitom samotná legitimizace veškerých typů ubytování, včetně individuálnějších ubytovatelů, což MMR v programu COVID – Ubytování II fakticky uznalo a samo oficiálně uvedlo, že „význam těchto ubytovatelů není zanedbatelný“ s tím, že „představují významnou součást cestovního ruchu v regionech i ve městech“.
Ubytování na venkově včetně ubytování na rodinných farmách představuje navíc zejména pro obyvatele měst možnost, jak poznat reálný život na venkově, přístup sedláků k rozvoji venkova a tím i odpovědné zemědělské podnikání, ale i množství atraktivních lokalit v naší zemi, které nejsou terčem koncentrovaného turismu. Pokud se dnes hovoří o potřebě více prezentovat naši krajinu a problematiku zemědělství, je pro tento účel ubytování v rodinném prostředí rodinných farem a poznávání venkova v podobě agroturistiky optimální. Drobní ubytovatelé byli přitom regulacemi spojenými s tlumením rizik koronaviru postiženi stejně a někdy i více než kapitálově silné subjekty.
Zájem ze zahraničí
Zájem o menší ubytovatele navíc roste i v zahraničí. Loni na podzim zahájil Svaz venkovské turistiky a agroturistiky intenzivní spolupráci s Českou centrálou cestovního ruchu, která mimo jiné zahrnuje také cílenou propagaci tuzemských individuálních ubytovatelů v zahraničí. Zájem o využití vesnických a venkovských lokalit a jejich propagaci projevilo již několik zemí, včetně USA nebo Japonska, z probíhajících konzultací mají také naši ubytovatelé možnost dozvědět se, jaké služby potenciální zahraniční návštěvníci preferují, co je pro ně atraktivní a za co jsou ochotni vydávat finanční prostředky.
Už v letošním roce by mělo být cíleně propagováno 50 až 70 objektů subjektů venkovské turistiky a agroturistiky, včetně propagace rámcového projektu „Prázdniny na venkově v ČR“. Svaz také nově rozvíjí spolupráci a agenturou CzechTourizm a organizacemi destinačního managementu, a po letech stagnace se tak zdá, že se k podpoře všech fotem ubytování na venkově vytváří v ČR skutečně „smysluplná koalice“.
Zvýšit podporu rozvoje venkova
Tuzemští, ale postupně i zahraniční návštěvníci individuálních ubytovacích zařízení se přitom mohou na příjmech obce, ale i na vytváření sezónních, nebo i celoročních pracovních příležitostí podílet formou využití služeb, které obec poskytuje, pakliže ovšem v obci takové služby jsou. Vše je jistě „během na dlouhou trať“, potřeby a požadavky návštěvníků se velmi liší, stejně jako potřeby a priority jednotlivých obcí. Nelze také čekat, že venkovský turismus vyřeší místní finanční problémy a pracovní příležitosti, stejně tak ale není vhodnou strategií „nedělat nic, a ono se to nějak vyvine“.
Podpora místních ubytovatelů a spolupráce s nimi ale může být jedním, zato poměrně významným prvkem rozvoje venkova. Že k tomu bude třeba více dotačních a rozvojových programů a více peněz, na tom je shoda jak v rámci EU, tak i mezi některými tuzemskými politiky.
Konečný prospěch z toho by pak měli mít všichni. A v tomto případě více než v jiných oblastech platí, že finanční podpora by neměla být koncentrována prioritně na nepříliš osobní a často drahá zařízení hotelového typu, ale naopak cíleně rozprostřena mezi ubytovatele malé. Malí ubytovatelé jsou schopni nabídnout svým zákazníkům stejně luxusní podmínky pro dovolenou a volný čas jako leckteré hotely. Podstatná je ale spíše přidaná hodnota v podobě rodinného prostředí, které většina ubytovatelů, kde se hosté rychle střídají a drtivá většina se už na „místo činu“ nikdy nevrátí, nabídnout nedokáže.
Pokud se venkovské ubytování spojí s nabídkou lokálních potravin, pokrmů nebo s nabídkou volnočasových aktivit či zasvěcením návštěvníků do místních tradic a historie, mohou se stát „prázdniny na venkově“ stát pro turisty vítanou aktivitou, ke které se budou opakovaně vracet. Také to pomůže postupně zasypávat příkopy mezi „starousedlíky“ a „cizinci“. Jsou místa a lokality, kde to již takto funguje, ale rezervy po celé ČR jsou stále obrovské.