Rostoucí požadavky na kvalitu vody zatíží rozpočty obcí
Především energetika, automobilový průmysl nebo odpadové hospodářství jsou všeobecně považovány za stěžejní oblasti, u kterých dojde v blízké budoucnosti k zásadním a investičně náročným změnám. Výrazné změny však čekají rovněž obor vodního hospodářství. A bude se to dotýkat také obcí a měst.
Připravovaná a v některých případech již i platná evropská i tuzemská legislativa se přitom dotkne zejména zvyšování kvality vody v nejširším slova smyslu, tedy jak zdrojů vody v krajině, tak vody pitné a zejména vody odpadní. Naplnění deklarovaných cílů si ovšem vyžádá nemalé finanční prostředky. I přes zdroje v Národním plánu obnovy, Modernizačním fondu nebo finanční zdroje v podobě různých dotačních programů lze očekávat, že nemálo zatíží také rozpočty obcí a měst. Velké a zejména malé aglomerace by proto měly již dnes počítat s investicemi do kvality vody do budoucnosti.
Čistírny odpadních vod
Zásadní bude přitom zejména revize směrnice EU o čištění městských odpadních vod, jejíž přijetí se očekává v průběhu letošního roku. Pokud bude totiž přijata v zatím navrhované podobě, bude pro vodohospodáře i pro obce představovat nutné investice zejména do čistíren odpadních vod (ČOV) v řádu desítek miliard korun, což by mělo také v praxi významný vliv na nárůst cen stočného. Situace v ČR je přitom nejhorší v celé EU, ne proto, že by bylo naše vodohospodářství v nežádoucím stavu (naopak podle všech srovnávacích dat patří k nejlepším v celé EU), ale z toho důvodu, že v ČR je v rámci EU největší počet malých sídel (obcí), přičemž předkládaný návrh se má dotknout velké většiny z nich.
Konkrétně jde o povinnost vybudování stokových systémů a čištění odpadních vod pro aglomerace větší než 1000 EO (ekvivalentních obyvatel), přičemž dosud se tato povinnost měla týkat 2000 EO. Jak přitom podotýká ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) Vilém Žák, tento požadavek bude pro řadu menších obcí znamenat nákladné vybudování potřebné infrastruktury. Revize uvedené směrnice stanovuje ovšem také další zpřísněné požadavky na maximální povolený obsah celkového dusíku či fosforu nebo vymezení oblastí, kde koncentrace nebo kumulace mikropolutantů představuje riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí. V těchto oblastech pak zavádí povinnost takzvaného kvarterního čištění, které má zajistit odstranění minimálně 80 procent vybraných látek z řad mikropolutantů.
Dalším z řady ambiciózních cílů uvedené směrnice pak má být dosažení energetické neutrality ČOV (výroba elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitrostátní úrovni čistírnami městských odpadních vod na úrovni celkové spotřeby ČOV). To bude v praxi znamenat zvýšení produkce energie přímo na ČOV, například prostřednictvím fotovoltaiky nebo výrobou bioplynu. Což bude problém i pro větší ČOV v kategorii nad 10 000 EO a téměř neřešitelný problém pro menší čistírny. Zůstaneme-li pak ještě u technologií ČOV, pak je také vhodné zmínit důležitou roli vodárenských kalů při doplňování organické hmoty a hmoty jako takové na naše pole, z nichž i při minimální erozi mizí půda, respektive svrchní část zeminy, jejíž mocnost a kvalita je rozhodující pro pěstování polních potravinářských plodin. Erozi, ani přes řadu protierozních opatření, přitom nelze zcela zastavit, neboť jde o přirozený přírodní proces. Za těchto okolností je důležité hmotu odnesenou z polí vodou a větrem doplňovat, což lze činit například využitím vodárenských kalů, ty však musí splňovat zákonem dané parametry, týkající se především množství půdu kontaminujících rizikových látek. Příslušných parametrů je přitom možné dosáhnout opět především moderními technologiemi. Což mimo jiné znamená, že existence moderních technologií na ČOV je také důležitá pro podnikání v zemědělství.
Environmentální trendy
Evropské environmentální trendy v oblasti čistoty vod představují přitom zásadní problém ve světle stále probíhající atomizace tuzemského vodohospodářství. ČR má totiž nejen nejvyšší počet malých sídel v rámci EU (s čímž souvisí i vysoký počet místních ČOV), ale také prakticky nejvyšší počet v oboru působících velmi malých vodohospodářských subjektů. V naši zemi existuje téměř 7000 vlastníků vodohospodářské infrastruktury („trubek“) a téměř 3000 provozovatelů vodohospodářských služeb, což je i na velikost ČR neskutečně vysoké číslo. Pokud jsou obecní a městské vodohospodářské společnosti příliš malé, nemohou z plateb za vodné a stočné vygenerovat dostatečné množství finančních prostředků na nutné investice do čistících či energetických technologií, tím ale nebudou schopné dostát stanoveným požadavkům. Vodné ani stočné navíc nelze zvyšovat (nebo snižovat, což byl často slib lidem při přebírání vodárenské infrastruktury „do vlastních rukou“), neboť cenotvorba se řídí Cenovým věstníkem Ministerstva financí. Jinými slovy, ani obecní, ani velké nadnárodní vodohospodářské společnosti nemají při tvorbě výsledných cen volnou ruku, přičemž limitem je maximálně povolený meziroční růst zisku, který je navíc v praxi u většiny vodohospodářských společností nižší, než je povolená hranice 7 (slovy sedm) procent. Stanovení plateb za vodné a stočné se navíc řídí dalšími parametry, jako je maximální výše zisku 0,49 procenta z hodnoty majetku u provozovatele vodárenských služeb, a 0,92 procenta z hodnoty majetku v případě vlastníků vodárenské infrastruktury („trubek“), kteří jsou tak v cenotvorbě mírně zvýhodněni. To však na investice stačit nebude, a kromě toho je zřejmé, že další (kontrolovaný) nárůst cen není, zvláště v současné době, společensky a sociálně únosný. I když s tím mnozí nemusí souhlasit, bude pro celou řadu obcí a měst v podstatě jediným východiskem spojovat se do větších celků, nebo se připojit do sítí velkých nadnárodních společností.
Nejde ale jen o evropské požadavky. I na tuzemské legislativní scéně se připravuje celá řada zpřísnění, například prostřednictvím (poněkud zbytečné) „krizové novely“ vodního zákona, jejíž ambicí je pro změnu (s nemalým zpožděním) reagovat na více než dva roky starou ekologickou havárii na řece Bečvě. Podstatné přitom je, že „krizová novela“ kromě toho, že zvýší pokuty za vypouštění kontaminovaných odpadních vod do řek či rybníků, by měla také zavést podrobnější monitoring sledování vypouštěných vod. To bude ovšem mimo jiné znamenat nárůst administrativy pro obce a jejich ČOV. Bohužel, nové povinnosti postihnou především podniky a zařízení, která jsou už dnes někde evidována a monitorována, neřeší ale největší problém černých a neevidovaných výústí vod do koryt vodních toků a do krajiny obecně. Právě proto je „krizová novela“ zbytečná, alespoň v dosud známé navrhované podobě.
Olovnaté broky a ochranná pásma
Další z regulací týkající se snížení rizika kontaminace vod už vstoupilo v polovině letošního února v platnost. Obce jako takové sice nezatíží, obyvatele obcí z řad myslivců ale ano, a povědomí o tom by tak mělo mít i vedení obcí, v jejichž teritoriu se nacházejí dotčené honební plochy krajiny. Jde o nařízení EU, které zakazuje použití olovnatých broků na mokřadech, také jako nástroj k ochraně (nejen) vodních ptáků. V nařízení EU je přitom pojem „mokřad“, na rozdíl od tuzemské legislativy, podrobně specifikován, a omezení použití olovnatých broků tak platí ve všech vodních a mokřadních biotopech, tedy i na rybnících, přehradách nebo v blízkosti řek. Uvedený zákaz navíc platí i ve stometrovém ochranném pásmu kolem mokřadních ploch, a do třetice je zakázáno nejen olověné broky používat, ale také je v mokřadech a v okolním ochranném pásmu mít při sobě.
Za přijetí uvedeného nařízení bojovali především ornitologové, podle nichž každoročně zahyne na otravu olovem v Evropě odhadem milion ptáků, neboť myslivci v EU podle statistik do mokřadů každoročně vystřílejí až 5 tisíc tun olověných broků, přičemž velká část z nich mine cíl a dopadne do krajiny. Hrabaví ptáci, jako koroptve nebo bažanti, je mohou spolykat místo kamínků, které potřebují ke správnému trávení, vodní ptáci je většinou spolknou při sběru potravy ze dna. Ročně tak uhyne v Evropě na otravu olovem zhruba jeden milion vodních ptáků a dalším třem milionům způsobuje podle ornitologů chronická otrava olovem problémy. Netřeba v této souvislosti dodávat, že olovo je také jedovaté pro člověka. Každopádně, nesoulad tuzemského vnímání pojmu mokřad jako malé části krajiny se stálou nebo i nestálou výší vodní hladiny a vnímání pojmu mokřad podle Ramsarské úmluvy o ochraně mokřadů by přitom bylo žádoucí vyřešit, a to nejen kvůli myslivcům, ale třeba i kvůli dotacím na revitalizaci, evidenci či ochranu mokřadních ploch.
Jsme-li u „přírodní vody“, pak je na místě ještě zmínit alespoň jednu ze zásad Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZES) týkající se povinného vytváření ochranných pásem podél vodních toků. Uvedené zásady zpřesnil nový Strategický plán SZP, tedy od letošního roku platná pravidla aplikace Společné zemědělské politiky EU do tuzemského prostředí s vazbou na dotační podpory hospodařících zemědělců. Povinnost vytváření ochranných pásem podél vodních toků specifikuje DZES 4, podle kterého jsou všichni zemědělci povinni zachovat ochranný pás nehnojené půdy o šířce 3 metrů od takzvané břehové čáry toku, a v lokalitách se sklonitostí vyšší než 7 procent ochranný pás o šířce 25 metrů od břehové čáry, kde je využití hnojiv a přípravků na ošetřování rostlin výrazně zpřísněno. Pokud se pak zemědělci rozhodnou využít celofaremní ekoplatbu, může být ochranný pás podél vody široký i 6 metrů, nebo dokonce 12 metrů (takzvaný prémiový), který představuje z hlediska kontaminace vody nejmenší riziko, a zemědělci i díky tomu mohou získat vyšší dotace. Podmínky standardů DZES jsou samozřejmě mnohem podrobnější, než tento základní popis. Vzhledem k tomu, že toky představují také zdroje povrchové vody využívané na více než polovině území ČR po úpravách k pitným účelům, bylo by žádoucí, aby minimálně o uvedeném standardu DZES 4 mělo i vedení obcí a měst nějaké povědomí.
Na závěr snad jen konstatování, že ačkoli se řada environmentálních cílů a z nich vyplývajících nových povinností týkající se vody, jejích zdrojů a její kvality promítne do praxe teoreticky až v řádu několika let, moc času na přípravu není, nehledě na to, že původní ambice jsou dalšími návrhy a iniciativami ještě zpřísňovány a původně plánované časové harmonogramy kráceny. To mimo jiné ilustruje i slogan provázející letošní Světový den vody (22. března), který zní „Accelarating Changes“. Což v praxi a neformálním překladu znamená apel na urychlení změn k dosažení kroků „ve směru k trvalé dostupnosti a udržitelnosti vodních zdrojů a efektivnímu zásobování pitnou vodou, odkanalizování a čištění odpadních vod“, jak uvádí na svých stránkách i Svaz vodního hospodářství ČR.