Opuštěná hrobová zařízení a hrobky
Řada obcí, správců veřejných pohřebišť, stále řeší otázku, co s hrobovými místy, za která není placeno nájemné a která jsou mnohdy zcela zjevně dlouhodobě opuštěná. V tomto článku se zaměřím na problematiku hrobových zařízení a hrobek, k nimž obec žádné údaje o vlastníku či nájemci hrobového místa nemá, a jsou fakticky dlouhodobě opuštěná.
Textů na toto téma bylo, zejména v souvislosti s nabytím účinnosti současného občanského zákoníku jistě napsáno více, ovšem někdy bývají poněkud zjednodušující.
Případům, kdy je k hrobovému místu uzavřena stále platná nájemní smlouva, ale nájemce nájemné neplatí, popř. případům, kdy doba nájmu uplynula, na hrobovém místě zůstalo hrobové zařízení, ale obec bývalého nájemce zná nebo dovede snadno kontaktovat rodinné příslušníky zemřelého, se v tomto článku věnovat nebudu, neboť jejich řešení by vydalo na článek samostatný. Snad pro úplnost lze uvést, že ve vzdálenější minulosti bývaly někdy uzavírány i nájemní smlouvy na dobu existence veřejného pohřebiště a nájemné bylo předem zaplaceno. Rovněž lze připomenout, že nájemce hrobového místa nemusí být nutně současně vlastníkem hrobového zařízení či hrobky.
Nejen v souvislosti s opuštěnými hroby se zpravidla rozlišují hrobky jako věci nemovité a hrobová zařízení jako věci movité. Takové dělení však není zcela přesné a vyčerpávající. Spíše je třeba rozlišovat na jedné straně stavby spojené se zemí pevným základem, což mohou být vedle hrobek i různé rozměrné pomníky, sochy či kříže, a na straně druhé věci movité, které lze bez porušení jejich podstaty (byť třeba se značným úsilím) přenést z místa na místo, zpravidla různé kamenické výrobky. U staveb je dále třeba rozlišovat, zda jsou součástí pozemku či nikoliv. U staveb postavených před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) lze víceméně vycházet z toho, že mají jiného vlastníka, než je vlastník pozemku, a součástí pozemku se proto nestaly a nejsou jimi. Právní úprava byla ovšem v minulosti v tomto směru proměnlivá. U starších hrobek by bylo třeba jednotlivě zkoumat, za jaké právní úpravy a za jakých podmínek byly zřízeny. Stavby postavené za účinnosti současného občanského zákoníku jsou vždy součástí pozemku, až na některé výjimky. Samostatnou nemovitou věcí jsou i nadále podzemní hrobky (podzemní stavby se samostatným účelovým určením jsou jednou z těchto výjimek). Kaplové hrobky a veškeré další nadzemní stavby postavené po 31. 12. 2013 jsou součástí pozemku a od tohoto pravidla se nelze smluvně odchýlit (leda lze sjednat zvláštní režim v podobě práva stavby, zapisovaného do katastru nemovitostí). Součástí pozemku jsou samozřejmě také veškeré terénní úpravy či rostlinstvo z pozemku vzešlé.
Od výše uvedeného dělení se pak odvíjí také možnosti provozovatele pohřebiště, jak naložit s hrobkou či hrobovým zařízením (ad.) po skončení nájmu, a režim věcí opuštěných.
Co se týče věcí opuštěných, odborná literatura se často spokojuje s konstatováním, že vše závisí na tom, kdy byla věc opuštěna. Pokud byla opuštěna za účinnosti stávajícího občanského zákoníku, tj. po 31. 12. 2023, pak platí, že opuštěnou movitou věc si může každý přivlastnit, kdežto opuštěná nemovitá věc připadá státu (§ 1045). Věc opuštěná za účinnosti předchozího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) připadala od roku 2005 do vlastnictví obce (§ 135), dříve státu, (do 31. 12. 1950 si ji mohl přivlastnit kdokoliv). Pro hrobová zařízení a urny podle zákona o pohřebnictví ve znění účinném do 31. 8. 2017 platila zvláštní úprava § 25 odst. 9, kde bylo stanoveno, že pokud si nájemce po skončení nájmu neodebral hrobové zařízení včetně urny a nikdo se o ně do 1 roku nepřihlásil, mohl s nimi provozovatel pohřebiště nakládat jako s věcmi opuštěnými (a měly být odevzdány obci, pokud nebyla provozovatelem pohřebiště).
Praktická potíž spočívá ovšem v tom, že aby bylo možné považovat věc za opuštěnou, bylo třeba, aby byl prokazatelný „akt derelikce“, tj. projev vůle vlastníka věc opustit a nadále nevlastnit, (byť tato vůle mohla být projevena i konkludentně – mlčky). Jelikož tento projev vůle velmi často prokázat nelze, postupovalo se pak i v případě věci, která je zcela zjevně fakticky opuštěná, stejně jako v případ nálezu věci ztracené. Což odpovídá i domněnce o tom, že každý si chce své vlastnictví podržet, ovšem vyhlášení nálezu ztracené budovy, například, budilo jisté rozpaky.
Bez toho, aby tedy došlo k prokazatelnému aktu opuštění, nebo aby byla opuštěná věc nejprve vyhlášena jako nález, popř. způsobem dle předchozího znění zákona o pohřebnictví, je dřívější právní úprava v zásadě v praxi nepoužitelná.
Teprve současný občanský zákoník zavedl vyvratitelnou domněnku opuštění věci s cílem tyto potíže odstranit. Konkrétně podle § 1050 platí: „(1) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího. (2) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.“ Podle přechodného ustanovení pak tato desetiletá doba běží nejdříve od 1. 1. 2014.
V případě zjevně fakticky opuštěných nemovitých věcí, tj. zejména hrobek, tak nezbyde než obrátit se na Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, který v těchto případech stát zastupuje.
Opuštěnou movitou věc si může kdokoliv přivlastnit, nicméně bývá poukazováno i na možné eticky neudržitelné situace, kdy by si každý mohl ze hřbitova odnášet opuštěné náhrobky. I s ohledem na domněnku, že vlastnictví si chce každý podržet a že nalezená věc není opuštěná, lze zřejmě v praxi doporučit zacházet s hrobovým zařízením jako s věcí ztracenou, tj. vyhlásit nález způsobem obvyklým (v tomto případě zřejmě nejlépe oznámením na samotném hrobovém místě a příp. na nástěnce či vývěsce na hřbitově). Pokud se o věc nikdo nepřihlásí do 1 roku, může s ní nálezce, resp. v tomto případě obec, nakládat jako poctivý držitel, pokud se nikdo nepřihlásí ani do 3 let, nabyde k věci obec vlastnické právo.