Budoucnost služeb a prodejen potravin na malých obcích
I když má svá specifika každá země na světě, některá z nich nejsou zcela zjevně pro chod a výdaje státu nebo život minimálně některých skupin obyvatel příliš žádoucí. V ČR je přitom jedním z takových specifik mimořádně roztříštěná struktura lidských sídel. V naší zemi je podle aktualizovaných statistik celkem 6258 obcí, z toho je obcí s počtem obyvatel méně než 1000 celkem 4867. Srovnatelně atomizovanou strukturu lidských sídel má ze zemí EU prakticky jen Francie.
Příliš mnoho příliš malých obcí v ČR samozřejmě klade značné nároky na zajištění základních potřeb a služeb jejich obyvatel, ať už se jedná o poštovní služby, rekreační a restaurační zařízení, zdravotnické a finanční služby, školní a předškolní zařízení a v neposlední řadě o venkovské prodejny potravin. Prakticky žádná z těchto služeb se v malé obci finančně nevyplácí, a jejich existenci je tak nutné dotovat. Realita navíc ukazuje, že ani dotace nejsou všespasitelné. Alespoň v některých případech by se ale mohlo blýskat na lepší časy.
Podpora lokální produkce
Jedním ze signálů může být dubnové usnesení zemědělského výboru parlamentu, který vyzval příslušná ministerstva (nejde zdaleka jen o Ministerstvo zemědělství – MZe), aby předložila návrhy na snížení administrativní zátěže v oboru produkce a prodeje potravin, a stejně tak aby podpořila budování i modernizaci lokálních a regionálních skladovacích a zpracovatelských kapacit, a podporu zpracování zemědělských produktů na území ČR. Výbor také vyzval resort zemědělství k využití finančních prostředků ze Společné zemědělské politiky určených na takzvanou společnou organizaci trhu na podporu spolupráce zemědělců při zpracování a prodeji potravin a vypracování podpory garancí za úvěry a úroky z úvěrů pro lokální a regionální producenty potravin prostřednictvím Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. V neposlední řadě výbor žádá umožnit maximální možné navýšení podpory investic do obnovitelných zdrojů v rámci celé vertikály produkce a prodeje potravin.
Usnesení zemědělského výboru lze přitom vnímat také jako podporu změn ve Společné zemědělské politice (SZP), která zvyšuje důraz na podporu menších a středních podnikatelských subjektů a přímo v zemědělství pak na podporu lokální produkce, a její uplatnění přímo v místě výroby. I když přitom v ČR existuje již řadu let dotační titul „Regionální potravina“, není zpracování zemědělských surovin a jejich prodej přímo na farmě v naší zemi stále žádoucím způsobem rozvinuto, také kvůli značné byrokracii s touto činností spojené. V praxi totiž platí, že jsou na malé a mikrovýrobce kladeny v zásadě stejné požadavky, jako na průmyslové potravinářské podniky, což je samozřejmě demotivační. Množství nadměrných a nelogických regulací řeší přitom již řadu let Antibyrokratická komise Ministerstva zemědělství, drtivá většina podnětů ale končí v propadlišti dějin, nebo se jejich aplikace do zákonů a vyhlášek táhne řadu let.
Na potřebu existence mnohem většího počtu malých a mikrovýrobců (a prodejců) potravin v ČR ukazuje celá řada kauz z posledních let. Tou první byly důsledky regulací spojené s šířením covidu, které snížily prostupnost hranic jak pro potravinářské zboží, tak pro pracovníky v zemědělství a potravinářství, ale i pro veřejnost mezi regiony. Více menších výrobců by přitom nepochybně přispělo ke stabilizaci nabídky na trhu, jak v hospodářství zemědělců, tak prostřednictvím lokálních prodejen. Obdobně se ukázala (a ukazuje) potřeba většího množství výrobců potravin v průběhu válečného konfliktu na Ukrajině. Co by ale mělo veřejnost a spotřebitele zejména zajímat, je možné snížení rizik nenadálých výkyvů (zejména směrem vzhůru) cen potravin, neboť i v této oblasti platí, že vyšší konkurence působí jako impulz proti zdražování. Lze samozřejmě namítnout, že ceny malovýrobců jsou obvykle vyšší než ceny průmyslových výrobců potravin prodávaných v maloobchodní síti, to ale platí jen částečně. Pokud se totiž potravina prodává bez vícenákladů, které se k ceně nabalují prostřednictvím dalších článků mezi výrobcem a prodejcem, může být, a často také je, levnější. Důkazem jsou některé funkční projekty na bázi filosofie „najdi si svého farmáře,“ kdy se nákup lokální produkce v lokalitě vzniku finančně vyplatí. Vyšší počet menších výrobců představuje ale také rozklad rizik v případě, kdy se průmysloví výrobci dostanou do problémů. Tady lze zmínit zasažení největšího tuzemského producenta vajec ptačí chřipkou a následnou likvidaci veškerých nosnic v tomto chovu, které okamžitě vyvolalo paniku z nedostatku vajec a okamžitý nárůst jejich cen.
Územní spolupráce
Je ale zřejmé, že putování od zemědělce k zemědělci si nemůže značná část veřejnosti z časových, ale kvůli nákladům na dopravu i z finančních důvodů dovolit. Výzvou doby je tedy sdružovat nabídku malých výrobců a koncentrovat jí na jednom místě, například ve farmářské, ale třeba i ve vesnické prodejně. K tomu je ale třeba překonat minimálně dvě přetrvávající bariéry, jak na straně zemědělců, tak ale i maloobchodu. Prvním problémem je, že se zemědělci v ČR, vzhledem k historickým zkušenostem, zdráhají sdružovat do družstev, konkrétně do odbytových družstev, ačkoli k takovému postupu léta vyzývá EU, a na tyto účely jsou dokonce vypsány dotační programy. Ty však zůstávaly v minulosti pravidelně nedočerpané. V poslední době se sice situace postupně mění, i tak má ale cílená integrace zemědělců do společných projektů stále velké rezervy. Druhým problémem je pak přístup maloobchodu (a to nejen nadnárodních sítí), který po svých dodavatelích často požaduje pravidelnou celoroční dodávku určitých produktů, navíc neměnného složení a kvality. Dodržet ale například v případě masa stejný podíl tuku, svaloviny a dalších složek je v praxi v případě malododavatele téměř nemožné, nehledě na měnící se náklady v průběhu roku a tedy i konečné ceny. Také některé druhy ovoce a zeleniny (tedy ty tvrdé, a tedy dlouhodoběji skladovatelné) nejsou k dispozici po celý rok. Flexibilnější reakce obchodníků na sezónnost dodávek je tak také jednou z bariér při nabídce a prodeji potravin, především pak lokálního charakteru.
Zavedená a prověřená zkušenost praví, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Pro regionální obchody ale také platí, že jednou z cest k možnému úspěchu je od konkurence se odlišit. Vzhledem k tomu, že ve velkých nadnárodních sítí je „vše“ pod jednou střechou, a ještě často levnější, nemají spotřebitelé příliš mnoho důvodů nakupovat za vyšší ceny a v omezeném výběru v malých prodejnách. Vyšší identita prodávaných regionálních produktů na regionální úrovni by proto určitě neškodila, nehledě na to, že identita ve všech smyslech tohoto pojmu je obecně žádaná, a je rovněž podporou turismu a cestovního tuchu.
Je ale skutečností, že takovou strategie nelze zvolit všude. Poněkud zcestné jsou tak teze o obecně platných opatřeních, ať již je to udržení obecní prodejny potravin, restaurace nebo třeba pošty. V každé lokalitě, respektive v každé obci je a bude situace jiná, a pokud mají do oblasti zajištění a udržení služeb plynout nějaké finanční prostředky, mělo by být jejich využití především v gesci místních zastupitelstev, která by měla znát situaci, a podle ní rozhodnout o potřebných prioritách. Udržet veškeré obyvateli poptávané služby nicméně není ve většině lokalit možné.
Prodejna i hospoda jako sociální kontakt
Pokusit se o to ale samozřejmě lze, přičemž jako jeden z možných přístupů se jeví kumulace služeb na jednom místě. Obdobně jako existuje projekt „Pošta partner“ by tak mohly vznikat (a na některých místech vznikají, i když se tak nejmenují) projekty jako „Školka Partner“, „Zubař Partner“, „Prodejna Partner“ nebo „Restaurace Partner“, a celá řada dalších kombinací. Základní podmínkou je přitom zejména vůle se mezi sebou domluvit, případně přizvat k financování komerční sféru. To se děje mimo jiné v oblasti restauratérství, což je velmi žádoucí, neboť venkovská hospoda je přes všechna svá „alkoholická negativa“na české, moravské i slezské vesnici centrem místního dění, a to jak centrem společenským, tak často i kulturním a společenským, a v rámci obce také centrum obchodním. Především je ale hospoda prostorem sociálním, což je něco, čehož váha a význam ve společnosti postupně upadá.
Podle statistiky Plzeňského Prazdroje se jen za poslední čtyři roky snížil počet vesnických hospod o 15 procent, z původních 8929 v březnu 2019 na 7604 v březnu letošního roku. Statistika se ale týká jen venkovských sídel s méně než pěti tisíci obyvatele a nezahrnuje další podniky občerstvení typu kavárny či bistra. Uvedený pivovar se přitom již šest let snaží venkovské hospody udržet v rámci svého programu „Vesnice“, do kterého již investoval 28 milionů korun, a do kterého se zatím zapojila zhruba tisícovka hospod. Ubývání vesnických hospod a restaurací přitom musí vnímat každý, kdo pravidelněji vyráží na venkov a kdo se hodlá cestou naobědvat nebo navečeřet. Pro samotné obyvatele vesnic je nicméně pro každodenní život důležité nakoupit si alespoň základní potraviny, což se mimochodem nevylučuje s jejich regionálním původem.
Viditelným trendem ke snižování nákladů vesnických prodejen jsou nicméně v poslední době stále se rozvíjející bezobslužné prodejny, a především expandující prodej potravin prostřednictvím e-shopů. To je jistě pro mnohé řešením, bohužel bez významné přidané hodnoty v podobě zmiňovaného sociálního kontaktu, který je důležitý zejména pro občany v seniorském věku. Sociálním centrem mohou být (a také častou jsou) přitom právě vesnické prodejny, a pokud se mezi sebou funkčně domluví i místní zemědělci, pak také selské a farmářské krámky. Kde se to nevede, bývá každodenní všední život o hodně ochuzen. Jinými slovy – vesnické prodejny nebo venkovské hospody nejsou zdaleka jen o nákupu nebo konzumaci potravin.