Vstup do eurozóny – inflace, rozpočtová kázeň a výkonnost měny

10. 1. 2024 Obec a finance Ekonomika

Počátkem roku se opět rozeznívá diskuze o vstupu Česka do eurozóny. V nastávající debatě by měly fungovat fakta a argumenty, oproštěné od zbytečných emocí. Tři faktické pohledy na problematiku publikoval počátkem ledna Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank. Přestože se jedná především o makroekonomické záležitosti, konečné dopady se dotýkají každého občana, podnikatelské sféry, ale i veřejného prostoru, včetně hospodaření územních samosprávných celků.

Lukáš Kovanda
Lukáš Kovanda
  1. První pohled se vztahuje k probíhajícímu inflačnímu procesu v Evropě. Pokud by Česko platilo eurem, inflace mohla vylétnout až ke 30 %. Estonsko je jedním z příkladů, že Evropská centrální banka (ECB) inflaci podcenila více než Česká národní banka (ČNB).

    Malý exkurs do nedávné historie: Jak bojovala Evropská centrální banka (ECB) s inflací v Estonsku (horní polovina obrázku) a jak Česká národní banka (ČNB) s inflací v Česku (spodní polovina).

    Graf 1. Boj ECB a ČNB s inflací
    Graf 1. Boj ECB a ČNB s inflací

    Závěry jsou jasné:

    1. ECB držela svoji sazbu v záporu ještě, když už inflace v Estonsku převyšovala 20 % (srov. modrou a bílou křivku). ECB totiž dlouho mylně považovala inflaci za přechodný důsledek covidu, jenž v podstatě odezní sám od sebe.
    2. ČNB začala úrokovou míru zvedat o zhruba rok dříve než ECB (srov. fialovou a modrou křivku). ČNB tedy lépe a dříve než ECB vyhodnotila, že inflace není přechodný jev, jenž odezní sám od sebe, a že je třeba s ním důsledně bojovat.
    3. I právě díky včasnému zásahu se česká inflace zastavila pod úrovní 20 %, zatímco ta estonská vystřelila na 25 % (srov. zelenou a bílou křivku). Pokud by s českou inflací bojovala ECB, a ne ČNB, lze se důvodně domnívat, že inflace v ČR bude kulminovat v pásmu 25 až 30 %.
    4. Také berme na zřetel, že inflace v Estonsku vylétla na 25 % z převážně záporných úrovní roku 2020. Mezi rokem 2020 a polovinou roku 2022 jí tak ECB nechala zdolat rozsah 26 až 27 procentních bodů. Inflace v Česku se dostala nejvýše na 18 %, a to z úrovní kolem tří procent roku 2020. Zatímco tedy ECB nechala v tomto kritickém období vystoupat inflaci v Estonsku až o bezmála 27 procentních bodů, ČNB pouze o 15 procentních bodů. Tedy ČNB dovolila inflaci v Česku vyrůst jen skoro o polovinu rozsahu, v jakém umožnila ECB vyrůst inflaci v Estonsku.
    5. Nad úrovní 20 % setrvala estonská inflace sedm měsíců v řadě (bílá křivka), česká tam nebyla ani jeden (zelená křivka). Ano, inflace v Česku nebyla nic hezkého. Ale s eurem – a tedy s bojem s českou inflací v podání ECB – by byla ještě o dost ošklivější.
  2. Druhý pohled má vazbu na Pakt o stabilitě a růstu, což je dokument, který zavazuje členské státy Evropské unie k rozpočtové kázni. Česko by mělo vstoupit do eurozóny až její členové budou plnit základní pravidla rozpočtové kázně, protože jinak euru hrozí závažná dluhová krize. Ostatně Německo své vzdání se marky podmínilo přesně tím samým. Česko se vstupem do EU zavázalo přijmout euro. Ale nepřistoupilo na žádný konkrétní termín. Nelze tedy tvrdit, že Česká republika svému závazku nedostává.

    Pakt je základem správného a udržitelného fungování eurozóny. Jenže jen v letech 1999 až 2017 byl Pakt růstu a stability různými zeměmi porušen ve 121 případech, a to jenom co se týče kritéria maximálního možného schodku veřejných financí (studie publikovaná americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu). Ve všech uvedených 121 případech členské země eurozóny tedy nedostály závazku, jenž byl Německu podmínkou vzdání se marky. Za neplnění závazku měly být právoplatně penalizovány (ale nebyly). S příchodem covidu v roce 2020 byl Pakt růstu a stability raději pozastaven s odkazem právě na pandemii a nyní je znovuzaváděn ve změkčené podobě.

    Z hlediska Česka je proto legitimní vstoupit do eurozóny, tedy naplnit svůj závazek vůči EU, teprve tehdy, až své závazky vůči euru budou členské státy eurozóny plnit. Protože – jak už je řečeno – Pakt představuje vlastní základ fungování eurozóny, který samotnému Německu byl základní podmínkou vzdání své národní měny. Když bylo plnění Paktu podmínkou vzdání se národní měny Německu, proč by nemělo být podmínkou pro totéž i Česku?

  3. Třetí pohled souvisí se skutečnou výkonností měny. Česká koruna je v náročném období od začátku roku 2020 reálně vůbec nejvýkonnější evropskou měnou, předčí i švýcarský frank nebo euro. Přechodem na euro ztratí Česko možnost dohánět bohatší země skrze kurs, zbude jenom inflační kanál.

    Výkonnost české měny v pohnutém období, během covidu a války, plyne to ze srovnání ukazatelů reálného efektivního směnného kursu, jak je zachycuje basilejská Banka pro mezinárodní platby. Z výchozí úrovně roku 2020, normalizované na 100, příslušný ukazatel české měny stoupl na 121,92 bodu v říjnu 2023. Druhá v pomyslném žebříčku skončila polská měna, neboť reálný efektivní směnný kurs zlotého se zvýšil z hodnoty 100 na 113,2. Reálný kurs eura se zvýšil ze 100 na 101,95.

    Znamená to, že koruna aktuálně v rámci Evropy podává nejlepší výkon vůči inflačně očištěnému koši měn příslušných klíčových obchodních partnerů. Posilování reálného efektivního směnného kursu představuje podstatný faktor – jeden ze dvou – reálného sbližování s bohatšími zeměmi západní části EU. Čím vyšší je hodnota reálného efektivního směnného kursu, tím levnější jsou pro obyvatele dané země dovážené zboží a služby.

    Pokud Česko přijde o korunu a přijme euro, reálné sbližování s bohatšími zeměmi EU se už nebude moci odehrávat skrze reálný kurs, ale výlučně skrze vyšší inflaci.

    Reálný efektivní směnný kurs je třeba odlišit od běžného nominálního směnného kursu. Za uplynulé čtyři roky, od začátku roku 2020 do konce roku 2023, koruna – resp. její běžný nominální směnný kurs – společně se švýcarským frankem z evropských měn jako jediná vůči dolaru zpevnila, a to o 1,5 procenta, vyplývá z dat agentury Bloomberg. Euro za tu samou dobu vůči dolaru ztratilo, stejně jako další evropské měny.

    Pravda, Česká národní banka ovšem na podporu koruny v daném období (konkrétně v průběhu roku 2022) vydala nemalý objem svých devizových rezerv. Ty však i přesto nadále zůstávají největší v celé Evropské unii a páté největší na světě. Těžko tak obstojí tvrzení, že Česká národní banka musela za účelem zpevnění koruny vydat jakkoli excesivní objem svých devizových rezerv.

    Nutno také vzít v potaz, že objemné devizové rezervy dané země často vytvářejí trvalejší tlak na oslabování příslušné měny. Jedná se například o ty případy, kdy se rezervy akumulují v důsledku snahy o oslabování měny, což je i případ České republiky, neboť Česká národní banka v letech 2013 až 2017 intervenovala za slabší korunu. Rozpouštění rezerv, které nastalo roku 2022, tak lze chápat jako korekci, byť jen částečnou, vyvolaného tlaku na oslabování koruny, který kvůli navýšenému nadbytku likvidity v tuzemském mezibankovním systému v jisté míře přetrval i po ukončení intervencí roku 2017. Pokud by ČNB rozpustila ještě více ze svých rezerv, koruna by za jinak stejných okolností zpevnila ještě výrazněji.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Český ekonom a publicista, působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Vystudoval demografii na Přírodovědecké fakultě UK a ekonomii na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK. Doktorát získal na Národohospodářské fakultě VŠE, kde v současnosti přednáší. Byl členem Národní ekonomické rady vlády, působí rovněž jako seniorní socio-ekonomický analytik při OSN. Absolvoval studijní pobyty či stáže v USA, Itálii, na Novém Zélandu a v Japonsku. Spolupracoval s časopisem Týden, deníkem Lidové noviny, řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. Je stálým spolupracovníkem řady médií.

Podle materiálů na lukaskovanda.cz