Změny a trendy v rozmístění obyvatelstva ČR

V roce 2009 byl zveřejněn dvoudílný článek na výše uvedené téma. Od roku 2009 již uplynulo 5 let a došlo k poměrně výrazným změnám. Po poměrně výrazném a nebývalém růstu (vlivem přirozené měny a migrace) zažila Česká republika výrazný pokles počtu obyvatel (opět vlivem přirozené měny a migrace).

Ekonomická krize zasáhla výrazně sektor stavebnictví a projevila se poklesem počtu dokončených bytů. Sčítání lidu, domů a bytů, které se konalo k 26. 3. 2011, přineslo také mnoho nových poznatků. Tento příspěvek tak reaguje na otázku, zda a jak se případně celorepublikové změny promítly do rozmístění obyvatelstva v rámci jednotlivých krajů a jak se změnily trendy za posledních 5 let vývoje různých skupin obcí podle velikosti, polohy a podle členění na městská a venkovská sídla.

Počet obyvatel obce je jedním z významných ukazatelů, který se přímo dotýká jejich rozvoje. Je základem pro začlenění obce do velikostních kategorií pro stanovení koeficientu rozpočtového určení daní a slouží při řadě dalších hodnocení obce. Tento počet obyvatel, který je založený na trvalém pobytu, se průběžně mění na základě počtu narozených, zemřelých, přistěhovalých a vystěhovalých obyvatel, která průběžně zpracovává ČSÚ a pak každoročně zveřejňuje jako počet obyvatel obce k 1. lednu následujícího roku.

Statistické údaje a registr obyvatel

Počet obyvatel obcí podle ČSÚ vycházel až do 31. 12. 2010 z údajů Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 a na něj navazující průběžně aktualizovanou bilanci hlášení o počtech narozených, zemřelých, změnách trvalého bydliště a údajích o trvalých nebo přechodných pobytech cizinců podle jednotlivých obcí. Většina těchto údajů je dosti spolehlivá, s výjimkou údajů o cizincích, které jsou naopak velmi nespolehlivé, přičemž ovšem podíl cizinců ve většině obcí je velmi nízký.

Od 1. 1. 2011 počet obyvatel obcí podle ČSÚ vychází z údajů Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB) k 26. 3. 2011 a z na něj navazující průběžně aktualizované bilanci hlášení o počtech narozených, zemřelých a změnách trvalého bydliště. K tomu je třeba doplnit, že SLDB 2011 zjišťovalo dvojí typ pobytu. Jednak to byl trvalý pobyt, který je porovnatelný s údaji SLDB 1961, 1970, 1980, 1991 a 2001 a s demografickou bilancí obyvatelstva. Proto by se měl používat jako jediný údaj v časových řadách počtu obyvatel obcí.

Výsledky SLDB byly však zpracovány podle obvyklého pobytu, který je vhodný pro sociální a ekonomické charakteristiky obyvatelstva, je však v rozporu se všemi ostatními statistikami, evidencí obyvatel, základními registry, atd. Tvrzení, že trvalý pobyt je v mnoha případech formální, je sice pravdivé, ale tzv. „obvyklý pobyt“ je ještě formálnější, velmi náhodný a navíc vůbec neváže na ostatní statistiku. Vzájemné porovnání počtu obyvatel podle obou typů pobytu je však velmi zajímavé a užitečné a hraje významnou roli např. v suburbanizovaných územích.

Vedle údajů ČSÚ existuje ještě evidence Ministerstva vnitra, založená na registru obyvatel a jeho adres. Na rozdíl od údajů ČSÚ se nejedná o bilanci počtů, ale o skutečný registr jednotlivých osob. Údaje jsou však mnohem nespolehlivější. Registr zatím nezná způsob, jak z něj vyřadit osoby, které např. odešly do ciziny, aniž by se odhlásily ze svého trvalého bydliště. Kromě toho, i tento systém je zatížen nespolehlivými údaji o přihlášených (a často i neodhlášených) cizincích.

Vývoj počtu obyvatel

Konkrétní počet obyvatel jednotlivých regionů a určité obce závisí v podstatě na dvou souborech faktorů:

• na celkových demografických rámcích celé ČR,
• na změnách v rozmístění obyvatelstva uvnitř ČR.

Období po roce 1990 zaznamenalo výrazné proměny demografických rámců, zejména v posledních letech (viz tab. 1).

V datových řadách jsou patrné výrazné vlny střídání silných a slabých ročníků narozených, daných obdobným střídáním silných a slabých ročníků předchozích generací. Změny začaly slabými ročníky dětí narozených za 1. světové války, které měly opět méně dětí za hospodářské krize 30. let 20. století a za 2. světové války. Ty měly opět méně dětí koncem 60. let 20. století, kdy postupně se zhoršující ekonomická situace vedla ke strategii jedináčků v rodině. Tyto slabé ročníky se střídaly se silnými ročníky narozenými po 1. a po 2. světové válce a s ročníky z období propopulačních opatření 70. let. Po roce 1989 se toto pravidelné střídání poněkud pozměnilo v důsledku posouvání uzavírání sňatků a oddalování narození dětí vzhledem k otevření nových možností pro mladé lidi. Po celkových poklesech ve druhé polovině devadesátých let, daných zejména nízkou porodností ročníků matek let 60. se situace výrazně změnila. Postupně se začala zvyšovat porodnost v důsledku toho, že silné populační ročníky z let 1970–1975 již dále nemohly odkládat porody. Proto byl rok 2008, kterým končila předchozí analýza, z hlediska přirozené měny nejlepší z celého období po roce 1990. Další roky období 2009–2013 už zaznamenávají stálý pokles počtu narozených, jednak opětným nastoupením slabých ročníků matek, jednak velmi nízkou porodností, typickou pro většinu evropských zemí. Obdobné vlny se vyskytují i u počtu zemřelých, kde však přistupuje take prodlužování věku.

Významnou složkou změn v počtu obyvatel státu je migrační saldo, které bylo v devadesátých letech pouze mírně ziskové, ale postupně se začalo zvyšovat a v letech 2007–2008 zaznamenalo prudký nárůst. V důsledku toho za období let 2007–2008 přibylo celkem 180 tisíc obyvatel, z toho 155 tisíc migrací. Po roce 2008 se situace opět výrazně změnila. V důsledku ekonomické krize saldo migrace začalo klesat a v roce 2013 dosáhlo záporné hodnoty. Společně se zápornou hodnotou přirozené měny došlo po řadě let k poklesu počtu obyvatel, který vyvolal mediální odezvu o „vymírání českého obyvatelstva“.

Bytová výstavba

Na úrovni krajů a obcí se samozřejmě promítá celková demografická situace České republiky, hlavní roli avšak hraje migrace. Významným nástrojem změn v rozmístění obyvatelstva je především bytová výstavba, která umožňuje stěhovat se do nových lokalit.

Graf 1. Dlouhodobý vývoj bytové výstavby 1948–2013

Členění podle investičních forem do roku 2005, od roku 2006 pouze členění na byty v RD a mimo RD.

Z podkladů ČSÚ zpracoval ÚRS Praha.

Bytová výstavba dosáhla svého maxima v roce 1975, kdy bylo dokončeno téměř 100 tisíc bytů (viz graf 1). Pak nastal postupný pokles, s objemy cca 55 tisíc bytů v roce 1989 a 44,5 tisíc bytů v roce 1990 a s následujícím propadem až na 13 tisíc bytů v roce 1995. Od toho roku rozsah bytové výstavby postupně stoupal až k číslu 41,6 tis. v roce 2007. Zpomalení ekonomiky ke konci roku 2008 způsobilo propad vůči předpokladu o cca 6 tisíc – na 38,4 tisíc bytů. Po roce 2008 zasáhla stavebnictví krize, která se samozřejmě napřed projevila v počtu zahajováných nových bytů, a teprve s mírným odstupem (od roku 2010) v počtu bytů dokončených (viz tab. 2).

V tabulce je uvedena také intenzita bytové výstavby, tj. počet dokončených bytů na 1000 obyvatel středního stavu průměrně ročně: jedná se samozřejmě o republikové průměry, zakrývající obrovské rozdíly mezi obcemi. Přesto je zajímavé uvést, že analýza intenzity bytové výstavby za jednotlivé obce od roku 1997 ukazuje, že hranice cca 3 byty na 1000 obyvatel je přibližnou hranicí intenzity, která je nezbytná k zajištění toho, aby počet obyvatel obce neklesal.

Základní trendy rozmístění obyvatelstva

Vývoj počtu obyvatel jednotlivých regionů, obcí a jejich skupin je kombinací celostátních demografických faktorů a konkrétních změn v podmínkách jednotlivých územních jednotek, ze kterých je možné vyčíst určité zákonitosti, trendy a jejich změny.

V období do roku 1989:

1. Koncentrace obyvatel do preferovaných regionů (zejména severní Čechy, Ostravsko),
2. Snaha o nivelizaci mezi okresy – venkovské okresy byly industrializovány, do okresních měst z roku 1960 a některých vybraných dalších měst byly umisťovány významné výrobní závody, pro jejich zaměstnance se stavěla panelová sídliště (prostřednictvím KBV – komplexní bytové výstavby),
3. Výrazná diferenciace uvnitř okresů – výrazná podpora pracovních příležitostí v okresních, případně několika dalších městech a na ni navazující KBV vedla k vylidňování venkovského prostoru uvnitř jednotlivých okresů.

Po roce 1989 tyto faktory zanikly a začaly působit nové:

4. Vliv západo-východního gradientu – rozvoj probíhá zejména v územích, které mají menší vzdálenost vůči vyspělejším územím za hranicemi ČR, tj. zejména vůči Německu (hlavně jeho bývalé západní části) a částečně Rakousku,
5. Vliv schopnosti jednotlivých území a měst se vyrovnat se změnou ekonomiky a společenských poměrů, jejich konkurenceschopnost, ale i míra zátěží problémy z minulosti,
6. Změna vztahu mezi městy a venkovem, která se projevila jednak obrácením tradičního migračního vztahu mezi městy a venkovem, jednak rozvojem suburbanizace. tyto změny byly způsobeny především ukončením KBV a rozvojem bytové výstavby v menších, ale především suburbanizovaných obcích.

Obecně stále platí, že rekapitulace trendů z minulosti má nadále živý dopad do současnosti. Jako příklad je možno uvést skutečnost, že města, silně podporovaná v 80. letech bytovou výstavbou a následnou migrací, mají dodnes příznivé věkové složení.

Vývoj rozmístění obyvatelstva v krajích

Pro posouzení, zda v posledních pěti letech (2009–2013) dochází ke změnám v uvedených trendech, jsou v tabulce 3 uvedeny indexy vývoje počtu obyvatel za jednotlivá období 1961–1980, 1980–1995, 1995–2008 a nově 2008–2013, a dále pak podíly krajů na ČR v okrajových letech těchto období.

V období 1995–2008 měly všechny české kraje přírůstek, kdežto všechny moravské měly úbytek (nejvýraznější úbytek měl kraj Moravskoslezský). Středočeský kraj zaznamenal přírůstek 11 % za 13 let, samozřejmě díky suburbanizaci. Obnovil se i růst podílu Prahy na celkovém počtu obyvatel. V období 2009–2013 pokračoval růst počtu obyvatel Středočeského kraje i Prahy. Mezi úbytkové kraje se dostalo i několik českých krajů (Karlovarský, Ústecký a Královéhradecký). Výraznou změnou je však kraj Jihomoravský, který se nově vrátil mezi přírůstkové kraje, zejména díky suburbanizaci v zázemí Brna.

Vztah město–venkov

Nejvýznamnější změnou po roce 1990 (resp. po roce 1995) bylo obrácení vztahu mezi městem a venkovem. Od doby počátků urbanizace se neustále zvyšoval počet obyvatel ve městech na úkor počtu obyvatel ve venkovských sídlech – jedná se o jeden z hlavních rysů urbanizace. Druhým hlavní rysem urbanizace je šíření městského stylu života do okolí, tj. počet obyvatel měst v administrativním vymezení klesá, roste však počet obyvatel v okolních obcích (suburbanizace).

V tabulce 4 jsou obce ČR rozděleny na pět základních skupin: hlavní město Praha, krajská města, další okresní města, další města s více než 10 tis. obyvateli a ostatní obce. Ostatní obce byly dále rozčleněny podle velikostních kategorií na obce s 5–10 tis. obyvateli (často zvaná malá města), obce s 2–5 tis. obyvateli a obce do 2 tis. obyvatel (podle některých definic zvaná jako venkovský prostor).

Využita byla také práce Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (Urbánní a regionální laboratoř), kde byly poprvé vymezeny suburbánní zóny (2010).

Hodnocení podle skupin obcí je totožné s hodnocením u krajů. Pro obce v suburbánních zónách jsou uvedeny údaje i za období před rokem 1990, i když v té době neměly samozřejmě suburbánní charakter, ale ležely v zázemí měst s více než 10 tis. obyvateli.

V období 1961–1980 největší nárůst zaznamenala okresní města, pak další desetitisícová města, krajská města a nejméně Praha, a to ještě méně nežli malá města s 5–10 tis. obyvateli. Největší úbytek měly malé obce do 2 tis. obyvatel. Suburbanizované obce, které zahrnují obce různé velikosti, měly jako celek rovněž úbytky. Obdobné trendy pokračovaly i v období 1980-1995, pouze byly méně rozsáhlé. Naproti tomu v období 1995–2008 měly ostatní obce jako celek výrazný nárůst (který byl větší u menších obcí) a menší nárůst měla i Praha. Největší nárůst měly ovšem suburbanizované obce. Všechny tři skupiny dalších měst měly proti tomu značné úbytky počtu obyvatel.

V období 2009–2013 se tyto trendy téměř nezměnily, i když hodnoty indexů nelze přímo porovnávat (různý počet let, různý vývoj dynamiky populace). Jediná změna jsou úbytky obcí s 5–10 tis. obyvateli (malá města), které se tak přiřadily k ostatním městům.

Podobný obraz poskytuje druhá část tabulky – Podíly na počtu obyvatel, odstraňující odlišnosti demografického vývoje ČR jako celku. Úbytek počtu obyvatel měst (včetně velikostní kategorie 5–10 tis.) pokračuje, ale s výjimkou Prahy. Naproti tomu počet obyvatel obcí do 5 tis. se dále zvyšuje, a to především u malých obcí do 2 tis. obyvatel a zejména u obcí v suburbanizovaných zónách. V grafickém vyjádření jsou tyto skutečnosti výrazně patrné (grafy 2, 3).

Graf 2. Vývoj počtu obyvatel podle velikostních skupin obcí ČR v %

Graf 3. Vývoj podílů počtu obyvatel měst, obcí a suburbií v ČR v %

RNDr. Jan Müller, RNDr. Jiří Klíma, ÚRS Praha, a. s.