K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Bezpečné úložiště České pošty

Obce a zakládání ústavů

Datum: 6. 11. 2017, zdroj: OF 4/2017, rubrika: Legislativa

Obce mohou v souladu s § 23 odst. 1 písm. d) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zakládat ústavy podle zvláštního zákona, kterým se v daném případě rozumí občanský zákoník.

Obce se vedle zakládání ústavů mohou spolu s jinými osobami stát společníkem na činnostech jiných osob, např. obecně prospěšných společností, na jejichž činnosti se podílí svým majetkem včetně peněžních prostředků.

Obecně prospěšná společnost

K plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností, mohly obce do 31. prosince 2013 zakládat obecně prospěšné společnosti (OPS) podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech. OPS přes své formální označení však nebyly a nejsou z právního hlediska ani společnostmi podle § 2716 občanského zákoníku, tedy tzv. societas neboli sdružení osob bez právní subjektivity, ani korporacemi ve smyslu § 210 občanského zákoníku. Občanský zákoník s účinností od 1. ledna 2014 zrušil zákon o obecně prospěšných společnostech a od tohoto data již OPS zakládat nelze. Podle přechodného ustanovení § 3050 občanského zákoníku se však práva a povinnosti OPS i nadále řídí dosavadními právními předpisy, tj. především již zrušeným zákonem o obecně prospěšných společnostech, přičemž OPS má právo změnit svoji právní formu na ústav, nadaci nebo nadační fond podle občanského zákoníku.

Vzhledem k tomu, že dosavadní obecně prospěšné společnosti nabytím účinnosti občanského zákoníku nezanikly (nelze však zakládat nové), je vhodné uvést stručně jejich základní charakteristiku. OPS je právnickou osobou, která byla založena podle zákona č. 248/1995 Sb. a poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Její výsledek hospodaření (zisk) nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla OPS založena.

Obecně k ústavům

Zásadní změny v oblasti soukromého práva, které mají svůj dopad i na činnost veřejné správy, nastaly od 1. ledna 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, který nahradil nejen předchozí občanský zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.), ale rovněž i několik dalších soukromoprávních předpisů (např. již zmiňovaný zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech).

S jistou mírou zjednodušení lze rozlišovat dvě základní skupiny právnických osob

  • korporace (§ 210–302 občanského zákoníku; v oblasti soukromého práva jsou to typicky spolky a obchodní společnosti, tvořené členy nebo společníky, tedy mají osobní složku; corpus = tělo), a
  • fundace (§ 303–401 občanského zákoníku; jsou to nadace či nadační fondy, jejichž základ – fundus – tvoří majetek určený k určitému účelu).

Ústav představuje specifický subtyp právnické osoby (či přesněji řečeno lze ústav považovat za subtyp fundace s ohledem na požadavek majetkového základu ústavu a subsidiárního užití právní úpravy nadací na právní poměry ústavu, jak plyne z § 418 občanského zákoníku). Ústav propojuje (kombinuje) osobní složku a majetkovou složku. Občanský zákoník upravuje ústav v ustanoveních § 402 až 418. Ústav, jakožto zařízení trvalého charakteru, se zakládá za účelem provozování společensky nebo hospodářsky užitečné činnosti, přičemž přitom dochází k využití jeho osobní a majetkové složky.

Od korporace se ústav liší (např. veřejnoprávní korporací je obec) tím, že jeho osobní prvek zabezpečuje řízení a fungování ústavu a není nezbytně spojen s členstvím (ústav nemá specifický osobní základ, předpokládaný u korporace – např. u obce představují osobní základ občané obce). Na rozdíl od korporace tak ústav nemusí mít žádnou členskou základnu, ale může být tvořen pouze těmi, kdo ústav užívají (destinatáři neboli příjemci). Ústavu chybí demokratická organizační struktura jako je tomu u korporací (ústav je organizován na hierarchickém principu). Pro uvedené hierarchické uspořádání ústavu je typické, že jeho statutární orgán je monokratický, tj. ředitel (§ 408 občanského zákoníku), odpovědný správní radě (§ 409–412 občanského zákoníku), která ho do funkce jmenuje a odvolává. Od fundace se ústav liší tím, že jeho majetek není nezcizitelný (majetek ústavu tak může být případně i „spotřebován“).

Činnost ústavů

Smyslem existence ústavu je zejména poskytování veřejně prospěšných činností (služeb). Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených. Na základě § 403 občanského zákoníku však může ústav provozovat obchodní závod (podle § 502 občanského zákoníku je obchodní závod organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti, přičemž se má za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu) nebo jinou vedlejší činnost. Provozování obchodního závodu nebo jiné vedlejší činnosti však nesmí být na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti veřejně prospěšných služeb poskytovaných v rámci hlavní činnosti ústavu. Případný zisk může ústav použít jen k podpoře činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu. I u ústavu, jakožto právnické osoby, která není založena za účelem podnikání, se tak uplatňuje zásada, že vedlejší činnost nemůže být na újmu jakékoliv činnosti hlavní, a naopak případný zisk z vedlejší činnosti má sloužit podpoře činnosti hlavní.

Ústavy mohou mít povahu soukromoprávní i veřejnoprávní (např. vědecké nebo výzkumné ústavy, školy, nemocnice, divadla, muzea, zoologické zahrady – k veřejnoprávním ústavům je třeba z materiálního (obsahového) hlediska řadit i právnické osoby se specifickou právní úpravou, např. zdravotní pojišťovny, Českou tiskovou kancelář, ale i Českou televizi či Český rozhlas). Povahu veřejnoprávních ústavů – opět z materiálního, nikoliv formálního hlediska – mají i příspěvkové organizace zřízené státem nebo územními samosprávnými celky.

Název ústavu

Název ústavu je jméno ústavu (§ 132 občanského zákoníku), kterým se ústav odlišuje od jiných právnických osob. Název je povinnou náležitostí zakladatelského právního jednání ústavu. Občanský zákoník v § 404 obsahuje pro ústav kogentní úpravu povinnosti užít v dodatku názvu slova „zapsaný ústav“ nebo alespoň zkratku „z. ú.“. V názvu ústavu tak nepostačí pouhé uvedení slova „ústav“.

Během existence ústavu nelze vyloučit změnu jeho původního názvu. V souladu s § 418 ve spojení s § 317 občanského zákoníku o změně názvu rozhoduje zakladatel, pokud takové právo nesvěří zakladatelským právním jednáním jinému orgánu ústavu.

Mgr. Jan Břeň

TOPlist
TOPlist