K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Úvěry, zápůjčky a ostatní obdobná právní jednání obce

(Majetkoprávní jednání obce 4.)

Datum: 11. 5. 2016, zdroj: OF 1/2016, rubrika: Legislativa

V rámci sérií textů o majetkoprávních jednáních obce podle § 85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecní zřízení“), bude nyní věnována pozornost uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru nebo zápůjčky, o převzetí dluhu, o převzetí ručitelského závazku, a o přistoupení k závazku.

Uvedená právní jednání obce, která mají majetkový charakter, vyžadují (předchozího) kladného rozhodnutí (souhlasu) zastupitelstva obce.

Vyhrazená pravomoc zastupitelstva obce

Výše uvedená právní jednání majetkového charakteru jsou ve smyslu § 85 obecního zřízení vyhrazenou pravomocí zastupitelstva obce. Podle § 41 odst. 2 obecního zřízení jsou právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce (popřípadě rady obce), bez tohoto schválení neplatná.

Podle § 41 odst. 3 obecního zřízení k neplatnosti právního jednání z důvodů stanovených v § 41 odst. 2 obecního zřízení (tj. právních jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce), přihlédne soud i bez návrhu.

Neplatné právní jednání

Jak vyplývá z výše citovaného § 41 odst. 2 obecního zřízení, případné schválení některého z výše uvedených právních jednání majetkového charakteru bez souhlasu zastupitelstva obce vyvolává ze zákona neplatnost takovéhoto právního jednání.

Forma právního jednání

Úprava formy právního jednání je obsažena v § 559 až § 564 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.; dále jen „NOZ“), přičemž následky nedodržení formy právního jednání jsou uvedeny v § 582 NOZ (podle odstavce 1 citovaného ustanovení „Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.“). Ustanovení § 559 NOZ umožňuje každému subjektu zvolit si formu právního jednání, pokud není konkrétní forma právního jednání vyžadována zákonem nebo dohodou stran právního jednání.

Příslušná forma právního jednání u jednotlivých druhů právních jednání, o kterých pojednává tento text, je následující.

Forma smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru není v NOZ stanovena, tzn. že platná smlouva o úvěru může být sjednána vedle písemné formy i v ústní či konkludentní formě. V praxi se však patrně ústní úvěrové smlouvy nevyskytují a v zájmu zabezpečení návratnosti poskytnutých peněžních prostředků je jistě namístě písemná forma úvěrové smlouvy s poměrně detailními formulacemi (např. i formou odkazu na znění obchodních podmínek úvěrujícího, které mohou být nedílnou součástí úvěrové smlouvy či její přílohou).

Na druhou stranu však nelze vyloučit úvěrové smlouvy uzavřené konkludentně, které v praxi mohou proběhnout tak, že zájemce (budoucí úvěrovaný) písemně požádá o poskytnutí úvěru podle obchodních podmínek úvěrujícího, které jsou uvedeny v textu žádosti, a úvěrující mu požadované peněžní prostředky fakticky poskytne, aniž by úvěrující jeho žádost (která je návrhem smlouvy o úvěru) písemně akceptoval.

Vzhledem k tomu, že u smlouvy o zápůjčce NOZ nepředepisuje písemnou formu, může tato být uzavřena i v ústní či konkludentní formě. Všechna ustanovení o zápůjčce jsou dispozitivní, protože podle § 1 odst. 2 NOZ neobsahují výslovný zákaz ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona.

Forma smlouvy o převzetí dluhu není v NOZ stanovena (na rozdíl od předcházejícího občanského zákoníku, ve kterém byla stanovena písemná forma).

Forma smlouvy o převzetí ručitelského závazku není NOZ předepsána (může být tedy uzavřena ústně i konkludentně). V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že prohlášení ručitele vůči věřiteli, že dluh splní, pokud tak neučiní dlužník, musí být učiněno v písemné formě (viz § 2018 odst. 2 NOZ). Zákon tedy vyžaduje písemnou formu pouze pro právní jednání ručitele (tj. ručitelské prohlášení, nikoliv však pro smlouvu o ručení).

NOZ nepoužívá pojem smlouvy o přistoupení k závazku, jak uvádí § 85 písm. j) obecního zřízení (obdobně i zákon o krajích a zákon o hlavním městě Praze), ale pojem smlouvy o přistoupení k dluhu. Přistoupení k závazku je překonaný termín používaný v předchozím občanském zákoníku. Forma smlouvy o přistoupení k dluhu není v NOZ stanovena (v předchozím občanském zákoníku byla stanovena písemná dohoda).

Doložka o splnění náležitostí právního jednání

Podmiňuje-li obecní zřízení platnost právního jednání obce předchozím zveřejněním, schválením nebo souhlasem, opatří se v souladu s § 41 odst. 1 obecního zřízení listina o tomto právním jednání doložkou, jíž bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny. Je-li listina touto doložkou obcí opatřena, má se za to, že povinnost předchozího zveřejnění, schválení nebo souhlasu byla.

Případná absence doložky o splnění zákonných požadavků na příslušné listině (např. veřejnoprávní smlouvě o poskytnutí dotace) však sama o sobě nemá vliv na platnost právního jednání (její funkce je pouze osvědčovací).

Smlouva o přijetí a poskytnutí úvěru

Smlouvou o úvěru, která je upravena v § 2395 až § 2400 NOZ, se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

Mají-li být peněžní prostředky použity podle smlouvy pouze na určitý účel a úvěrovaný je použije na jiný účel, může úvěrující od smlouvy odstoupit a požadovat, aby úvěrovaný bez zbytečného odkladu vrátil, co od něho získal, i s úroky. To platí i tehdy, je-li použití peněz k smluvenému účelu nemožné.

Smlouva o zápůjčce

Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 až § 2394 NOZ. Smlouva o zápůjčce vznikne, pokud přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu.

Má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa plnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána; nezáleží na tom, zda její cena mezitím stoupla nebo klesla.

Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věcí lepší jakosti, ale téhož druhu.

Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů. Nejsou-li ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi.

Bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

Převzetí dluhu

Institut převzetí dluhu je zakotven v § 1888 až 1891. Převzetím dluhu (nazývá se rovněž privativní intercesí) dochází ke změně subjektu závazkového vztahu tak, že dosavadní dlužník jeho subjektem být přestane, zatímco na jeho místo vstupuje do závazkového právního vztahu někdo jiný (někdo, kdo až do té doby subjektem daného závazkového vztahu vůbec nebyl).

Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.

Obsah závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou. Zajištění dluhu poskytnuté třetí osobou však trvá jen tehdy, souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka.

Ujednání, kterým namísto dosavadního dlužníka, jehož dluh se ruší, vstupuje nový dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s povinností plnit jiný předmět, nevyvolává následky převzetí dluhu a posoudí se jako novace (novace je vymezena v § 1902, podle kterého dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem; může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen, přičemž podle § 1906 NOZ ujednání o novaci vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném).

Převzetí ručitelského závazku

Jedním ze zajišťovacích prostředků podle NOZ je ručení, které je upraveno v § 2018 až § 2028.

Dlužníkovým ručitelem se stává ten, kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní. Nepřijme-li věřitel ručitele (odmítne-li ho), nemůže po něm již nic žádat.

Ručení předpokládá platný dluh dlužníka; ručení lze poskytnout i pro dluhy budoucí nebo podmíněné, jakož i za soubor dluhů určitého druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z téhož právního důvodu. Platnosti ručení nebrání, je-li závazek dlužníka neplatný pro nedostatek jeho způsobilosti zavazovat se k povinnostem, pokud o tom ručitel při převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel.

Je-li ručením zajištěna pouze část dluhu, nesnižuje se rozsah ručení částečným plněním, zůstává-li dluh nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn ručením.

Věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval. Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní. Bylo-li ručení ujednáno na určitou dobu, je právo věřitele zachováno i v případě, že věřitel v této době ručitele k plnění vyzval.

Ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.

Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti věřiteli dlužník. Uplatní-li ručitel námitky, které mu sdělil dlužník, nahradí dlužník ručiteli náklady, které mu vznikly, byly-li námitky neúspěšné.

Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil bez zbytečného odkladu poté, co mu ručitel oznámil, že věřitel uplatnil právo z ručení.

Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tím ručitel souhlas.

Ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje. Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka, a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem.

Zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník.

Zákonným ručením za nepeněžitý dluh je zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli přísluší při porušení zajištěného dluhu.

Přistoupení k dluhu

Institut přistoupení k dluhu je upraven v § 1892 NOZ a označuje se rovněž jako kumulativní intercese.

Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně. Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala souhlas.

Jestliže se tedy někdo dohodne přímo s věřitelem, že za jeho dlužníka jeho dluh splní, nemůže sice dlužníka bez jeho souhlasu od jeho povinnosti osvobodit, ale stane se dlužníkem vedle něj. Dohodou takové osoby s věřitelem se tedy počet dlužníků rozšíří.

Přistoupení k dluhu představuje vstup třetí osoby do závazku, jakožto dalšího dlužníka vede dlužníka původního, který však dlužníkem zůstává i nadále. Přistoupením k dluhu nedochází ke změně v osobě dlužníka, ale ke vzniku pasivní plurality, neboť nadále je již dlužníků více.

Přistoupení k dluhu je dohodou mezi věřitelem a třetí osobou. Souhlas dlužníka se k takové dohodě nevyžaduje a je právně bezvýznamný, stejně tak nemá žádný právní význam ani jeho případný výslovný nesouhlas.

Jan Břeň

Seriál Majetkoprávní jednání obce

  1. Převody nemovitého majetku obce, 1. 10. 2015
  2. Dary, dotace a některá další majetkoprávní jednání obce, 26. 11. 2015
  3. Smlouva o společnosti a vklady právnických osob, 15. 2. 2016
  4. Úvěry, zápůjčky a ostatní obdobná právní jednání obce, 11. 5. 2016 (právě čtete)
TOPlist
TOPlist