Vlastnický a provozní model není rozhodující

Mnohaleté tuzemské diskuse o tom, zda se obcím a městům spíše vyplatí si k úpravě a distribuci pitné vody a také k jejímu čištění najímat specializované a obvykle nadnárodní vodohospodářské společnosti (takzvaný provozní model), nebo zdali si mají takové služby zajišťovat samy (vlastnický model), jsou velmi zavádějící.

Jestli je pitná voda kvalitní a cenově dostupná, záleží totiž jednak na místních podmínkách a jednak na lidech, kteří se o vodu a trubky, jimiž proudí, správně a zodpovědně starají.

Faktory, ovlivňující cenu vody

V první řadě je vhodné připomenout, že zhruba polovina zdrojů pitné vody v naší zemi pochází z podzemních zdrojů (obvykle z vrtů) a polovina ze zdrojů povrchových (obvykle z přehrad). Poplatky za odběr podzemních vod se ale liší (podzemní voda následně upravovaná pro pitné účely je kupodivu levnější), liší se ale i poplatky za odběr povrchové vody, a to v rámci jednotlivých státních podniků Povodí, a to o desítky procent, což v praxi činí v rozdílu kolem pěti korun za litr. Každopádně, již rozdílná cena za nákup vody placená vodohospodáři představuje rozdíl v nákladech na výrobu pitné vody, a i jen z uvedeného důvodu v praxi nemůže být za stávajících legislativních podmínek cena za pitnou vodu jednotná po celé zemi.

Faktorů ovlivňujících cenu vodného i stočného pro konečného spotřebitele je ovšem mnohem víc. Patří mezi ně například ztráty vody v trubní síti, technologické vybavení úpraven vody i čistíren odpadních vod (ČOV) i samotná existence nebo neexistence čistíren. Zásadní je pak spádové území, které obsluhují jednotlivé subjekty vodovodů a kanalizací (VaK) a míra investic do obnovy takzvané vodohospodářské infrastruktury, což jsou nejen „úzké“ trubky přivádějící do domácností pitnou vodu a odvádějící vodu odpadní, ale také vodojemy, ČOV, přivaděče, převaděče, úpravny vod a fakticky veškerá zařízení související s poskytováním vodohospodářských služeb. Kombinace všech těchto faktorů je v každé lokalitě a v každé společnosti VaK jedinečná, přičemž reálným výsledkem jsou právě různé ceny (poplatky za vodné a stočné) v různých lokalitách.

Složení cen pro vodné a stočné 2018

Všeobecně se má za to, že nižší poplatky platí lidé v rámci vlastnického modelu oproti poplatkům za služby, které si vlastníci vodohospodářské infrastruktury (města a obce) objednávají u vodohospodářských společností typu Veolia, která je symbolem provozního vodohospodářského modelu. To ale pravda být může, ale také nemusí. V ČR existují vlastnické modely s vyššími poplatky za vodné a stočné, stejně tak jako s nižšími poplatky, porovnáváme-li to s výší poplatků v provozních modelech.

Kdo má čas a trpělivost, může si vše ověřit v aplikaci, kterou v loňském roce spustilo Ministerstvo zemědělství a která umožňuje porovnat jednotlivé ceny vody co do struktury nákladů napříč celou ČR. Přestože data v této aplikaci neodráží zcela aktuální stav nákladů, neboť ty se v průběhu času u jednotlivých společností i v jednotlivých regionech mění, lze z nich minimálně vyčíst, jaké faktory v každé jednotlivé obci ceny vodného a stočného ovlivňují.

Cena a kvalita vody

Právě cena vody je v naší zemi dlouhodobě hlavním tématem (kromě rizik sucha) spojeným s vodou, ačkoli je v praxi důležitější kvalita vody, zejména mluvíme-li o vodě pitné. Hledisko kvality vody roste vzhledem k tomu, že současné technologie dokáží ve zdrojích vody odhalit i velmi nízká množství vodu kontaminujících látek, a také proto, že množství sledovaných látek každoročně roste. Pokud ale zůstaneme u ceny, pak navzdory všeobecnému názoru, že je voda (poplatky za vodu) v ČR drahá, nevychází tyto poplatky v porovnání s jinými výdaji domácností ani s poplatky za distribuci vody a její čištění v rámci EU nijak dramaticky.

Podle Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) za vodu zaplatí průměrná domácnost v ČR měsíčně 535 korun, měsíční průměrná platba za elektřinu však činí 1470 korun a za plyn 863 korun. Kromě toho při rostoucích mzdách roste množství vody, které si lze koupit za průměrnou mzdu. Zatímco v roce 2013 bylo možné za průměrnou mzdu koupit 327,2 kubíku vody, v roce 2018 se tento objem zvýšil na 369,4 kubíku vody. Pokud se pak týká porovnání s poplatky za vodu v rámci EU, pak se ČR pohybuje mírně nad průměrem Evropy. To je ale do značné míry ovlivněno zdaněním vody, které bude u nás do začátku letošního května nejvyšší v rámci regionu střední Evropy.

Průměrná výše plateb za vodné a stočné v Evropě

Zdroj: EurEau, SOVAK ČR

Pro kvalitu vody, což by měl být rozhodující zájem všech dodavatelů pitné vody ve své spádové oblasti, je přitom velmi důležitá právě velikost spádového území, které příslušná společnost VaK obsluhuje. Vzhledem k tomu, že investice do moderních technologií nejsou nejlevnější, nedokáží totiž menší vodohospodářské společnosti na tyto investice vygenerovat potřebný zisk. Z analýz přitom vyplývá, že ČOV, která dokáže v určitých případech vytvořit z vybraných poplatků prostředky na svou obnovu, by měla obsluhovat více než 1500 obyvatel EO (v odborné terminologii „ekvivalentních obyvatel“), plné udržitelnosti však taková ČOV dosáhne až při obsluze necelých 13 000 EO. Vodohospodářský majetek, který je nutné ze zákona udržovat, však zdaleka nepředstavuje jen ČOV.

K tomu je vhodné znát alespoň orientačně doporučenou životnost vodohospodářské infrastruktury:

Vytváření potřebných zdrojů na investice

přitom brání stále pokračující atomizace tuzemského vodárenství, která je často vedena jednak snahou změnit provozní model na vlastnický, případně snahou o lokální samostatnost a přístupem na bázi „mít vše pod kontrolou“.

Když ne nutným, pak ale častým projevem uvedeného procesu je ovšem zhoršení kvality pitné vody. Názorně to zaznělo na semináři „Cena, kvalita a dostupnost pitné vody“, který se uskutečnil v únoru 2020 pod vedením Františka Kožíška ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Například v roce 2018 platil alespoň pro část roku zákaz použití vody jako pitné u 21 menších vodovodů zásobujících celkem 3293 osob. V loňském roce musela být udělena výjimka z požadované kvality vody spojená s omezeným užitím například pro kojence a těhotné ženy u 108 vodovodů, nadlimitní obsah pesticidů se týkal 80 vodovodů zásobujících 96 000 osob, nadlimitní obsah dusičnanů pak 22 vodovodů zásobujících zhruba 5000 osob. Pouze šest zemí v rámci EU má podle Kožíška více malých vodovodů, než je tomu v ČR, což je neúnosný stav. Podle statistiky SZÚ týkající se evidovaných epidemií z pitné vody jsou dominantním zdrojem epidemií soukromé i komerční studny. Detailní statistiky o kvalitě pitné vody jsou každoročně předmětem „Zprávy o kvalitě pitné vody v ČR“, všechny zprávy od roku 2014 jsou dostupné na www.szu.cz/tema/zivotni-prostredi/monitoring-pitne-vody.

Doba koronavirová a následující

Na závěr ještě několik poznámek k době koronavirové a pokoronavirové, i k možným dopadům do vodohospodářské oblasti. I když se koronavirus, s nímž v současné době bojuje celý svět, podle oficiálního stanoviska SZÚ pitnou vodou nepřenáší, naznamená to, že by ve vodě nepřežíval. V pitné vodě z kohoutku virus zabíjí chlor a obecně procesy v úpravnách vod, něco jiného jsou ovšem odpadní a srážkové vody v kanalizacích. Nikdo dnes neví, jaké další vlastnosti koronaviru budou odhaleny, ani jaká opatření proti riziku nakažení budou přijímána. Možná vše vyřeší existence nějaké funkční vakcíny, je však také možné, že se prevence rizik koronaviru promítne i do nějakých regulací nebo technologických opatření, které bude třeba realizovat ve vodohospodářství, zejména při distribuci pitné vody. A nejen to. Pokud se budou ve velké míře používat v domácnostech nevhodné dezinfekční prostředky, může to mít (respektive má) vliv na funkčnost domácích ČOV.

Jde o ČOV sloužící jednotlivým domům, případně jejich skupinám nebo penzionům, jež obvykle pracují na mechanicko biologickém principu. Uživatelé domovních ČOV by neměli ani v době razantních opatření k omezení šíření koronaviru zásadně měnit své návyky a přecházet na čisticí prostředky s razantnějším účinkem, informovaly o tom mimo jiné například Středočeské vodárny. Ne všichni bohužel vědí, že k tomu, aby funkci těchto zařízení neohrozili, musí k čistění používat tradiční prostředky, známé z časů babiček či prababiček, jako je ocet, jádrové mýdlo či kyselinu citronovou, ne však chemii na bázi chloru. Pokud by si nyní chtěli pomoci k pevnějšímu zdraví razantnějšími přípravky a ve větším rozsahu uplatnili při úklidu například savo, hrozí poškození technologického zařízení čistírny a to, že domácí ČOV budou vypouštět vodu vyčištěnou nedostatečně, nebo dokonce nevyčištěnou. To se však týká právě jen malých domovních ČOV a prostředků vylitých do odpadu či do záchodu, tedy typicky po vytírání. Běžné dezinfikování domácnosti s používáním prostředků na ruce, otírání počítačové klávesnice či klik u dveří neznamená sebemenší problém. Už proto, že jde o přípravky bezoplachové.

V případě kanalizace, na niž jsou napojeny velké bytové domy, celé čtvrtě, administrativní komplexy či průmyslové objekty, se tak není čeho bát, i kdyby se na jednotně načasované a razantně provedené úklidové akci domluvilo široké okolí. Jednak se jedná o malé koncentrace (dokonce nižší, než se používá při údržbě vody v bazénech), jednak nejde pro velké ČOV o žádný závažný problém.

Vývoj tak i „zásluhou“ koronaviru jde směrem k preferenci takových poskytovatelů vodohospodářských služeb, které k tomu budou mít odborné zázemí a budou schopné vyvíjet a aplikovat nové technologie podle aktuálních požadavků. To ovšem bude v praxi znamenat mít k k dispozici dostatek potřebných finančních prostředků, a ať si říká kdokoli cokoli, je zcela zřejmé, že takové prostředky nemohou vygenerovat menší vodohospodářské subjekty. Bez ohledu na to, zdali je v nich uplatňován provozní nebo vlastnický model. Daleko důležitější je dostatečně velká spádová oblast a potřeba svěřit starost o dodávky a čištění vody, tedy i využití moderních technologií, do rukou odborníků.

Petr Havel, agrární analytik