Změny v zemědělské politice mohou mít příznivý dopad na venkov
I když je od března letošního roku dominantním tématem ovlivňující životy lidí po celé ČR fenomén koronaviru, které přebilo dokonce i téma globálního oteplování, jsou a budou to především environmentální projekty, které s pravděpodobností hraničící jistotou zasáhnou společnost v budoucnosti mnohem citelněji.
Důsledky opatření spojené s koronavirem dokonce mnohé z připravovaných projektů zřejmě urychlí, i díky „Fondu na oživení ekonomik zasažených koronavirovou krizí“ v objemu neuvěřitelných 750 miliard eur. K dispozici totiž bude více peněz, než EU samotná a jednotlivé státy původně počítaly, přičemž značná část z finančních prostředků bude využita (a možná i zneužita) k environmentálním projektům. Naše země by přitom mohla podle stávajících údajů čerpat v příštích sedmi letech čerpat z evropského rozpočtu zhruba 950 miliard korun a dalších 410 miliard korun si bude moci za výhodných podmínek vypůjčit. Sníží se sice celkový rozpočet na Společnou zemědělskou politiku EU (SZP), celkově si ale ČR oproti dosavadní výši dotací z EU v aktuálním rozpočtovém sedmiletém období v dalších letech opticky polepší. I když to je docela relativní, mimo jiné i proto, že navýšení dotací spolkne inflace a předpokládané postupné posilování koruny, takže ve výsledku bude peněz méně. O to důležitější ale bude, jak je využijí obce a města a obecně venkov.
Zmiňovaný pokles rozpočtu na SZP přitom signalizuje, že před zemědělskou produkcí dostanou přednost jiné priority, a to především takové, které budou v souladu s Green Deal (tzv. Zelená dohoda), jejíž hlavní ambicí je dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality, tedy rovnováhy mezi vyprodukovanými emisemi uhlíku a jeho pohlcováním půdou, lesy nebo oceány. Právě to bude mít zásadní dopad i na zemědělské hospodaření a potažmo i na obce, v nichž zemědělské podniky sídlí a jejichž pozemky často obhospodařují.
Od zemědělce k spotřebiteli
Koncem letošního května navíc Evropská Komise zveřejnila (zatím k diskusi) zásady strategie Farm to Fork (volně překládáno jako od zemědělce ke spotřebiteli), která má podpořit produkci udržitelných potravin a obecně udržitelného (k přírodě blízkého) zemědělského hospodaření. Nakolik budou cíle uvedené strategie nakonec naplněny, je v této chvíli ještě ve hvězdách, u většiny zemědělců, zvláště těch průmyslových, ale vzbuzují velké obavy z nárůstu nákladů a v některých případech z vytváření takových podmínek, které neumožní konkurenceschopné hospodaření, případně neumožní konvenčně hospodařit vůbec.
Je však třeba vědět, že rozumná aplikace Farm to Fork by mohla přinést některým, zejména menším zemědělcům i venkovu jako celku nemalá pozitiva.
Jedním z nich by přitom měly být podmínky pro vypisování veřejných zakázek, což je v současné době neuralgický bod při rozhodování na všech možných úrovních, zejména ale na menších a malých obcích, kde bývá až dogmaticky preferováno ryze ekonomické hledisko (tedy cena zakázky), což ovšem zdaleka nemusí být nejlepší řešení. Právě strategie Farm to Fork ale legitimizuje, ba přímo nabádá, k využívání takzvaných necenových kritérií, jichž se v naší zemi obecně moc nevyužívá. Strategie sice uvádí jako příklad kritéria týkající se preferencí „udržitelných potravin“ jako podpory „udržitelných“ zemědělských systémů, a jako konkrétní příklad uvádí produkty ekologického zemědělství, které lze preferovat například při dodávkách do škol, nemocnic či veřejných institucí. Necenová kritéria lze však vztáhnout v zásadě na cokoli, co udržitelnost podporuje. To v praxi například znamená větší možnost preferovat zemědělce z místa (stanovením spádové oblasti, z níž může dodavatel pocházet), ale také obcí poptávané služby od podnikatelů z místa. Tím lze čelit často sice levnějším, ale bez vztahu k příslušné lokalitě „cizím“ nebo kapitálově silným společnostem, a podporovat tak lokální rozvoj na základě preferencí udržitelnosti.
Podpora lokální ekonomiky
Důležité je přitom vědět, že rozhodování při využití veřejných peněz podle EU (a to již dnes) přináší povinnost vypsat veřejné výběrové řízení vždy, a při větší zakázce je dokonce nutné otevřít možnost účasti pro subjekty z celé EU. To mimochodem platí i pro záměr dodávat do veřejných institucí nebo do škol pouze potraviny tuzemského původu, což má podpořit často deklarovanou soběstačnost ČR v produkci, a hlavně uplatnění tuzemských potravin na tuzemském trhu. Tak či tak jsou necenová kritéria nástrojem, kterým lze jednak preferovat, ale také obhájit (například před politickými soupeři) kroky, podporující lokální zaměstnanost, identitu nebo třeba lokální pily zpracovávající kůrovcové dřevo.
To lze využít také při naplňování další z priorit Farm to Fork, týkající se ukládání uhlíku (odstraňování CO2 z atmosféry).
„Zemědělské postupy, které odstraňují CO2 z atmosféry, přispívají k dosažení cíle klimatické neutrality a měly by být odměněny buď prostřednictvím SZP, nebo jiných veřejných či soukromých iniciativ. Spolehlivá pravidla pro certifikaci odstraňování uhlíku v zemědělství a lesnictví jsou prvním krokem k tomu, aby se umožnily platby zemědělcům a lesníkům za ukládání uhlíku, které zajišťují,“ praví se konkrétně ve strategii. Jak přesně budou pravidla vypadat, opět ještě nevíme, je ale zřejmé, že jedním z důsledků by mohlo a mělo být posílení příjmů lidí pracujících v lesnictví, přičemž právě nízké platy v tomto oboru a nedostatek pracovníků se podílely také na příčinách kůrovcové kalamity.
Selský rozum a strategie
Značný objem dotací z EU využitelné ve venkovském prostoru bude směřovat do adaptačních opatření omezujících dopady extrémních projevů počasí, zdaleka nejen sucha, které je dnes vnímáno jako největší hrozba. Bohužel stále platí, a začínají to konečně přiznávat i skuteční odborníci, že letos tak často skloňované „pětisetleté sucho“ je především marketingový pojem, stejně tak jako opačná teze o tom, že se planeta nachází v období nejvyšší povodňové aktivity za (jak jinak) posledních 500 let.
Před tím, aby společnost nepropadala panice a nenaskakovala na laciné slogany, varoval mimo jiné ředitel Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) Mark Rieder v rozhovoru pro Deník N, a kdo bude mít tu možnost, měl by si tento rozhovor přečíst. Po dlouhé době se totiž někdo, kdo věci rozumí, vyjádřil k řadě mýtů, které, pokud jsou nekriticky přejímány a následně v podobě různých projektů (například sázení stromů) v praxi aplikovány, generují více škody než užitku, a především znamenají (zejména pro obce) zbytečné náklady. Rozhovor vyšel pod názvem „Mokřady ani panika sucho nevyřeší. Teď nás nejspíš čekají povodňové roky, říká šéf ČHMÚ“ dne 19. srpna. Tak či tak je posláním uvedeného rozhovoru a koneckonců i tohoto článku apel na „zdravý selský rozum“ s tím, že prevence rizik sucha není jedinou výzvou, jak nakládat s pozemky v krajině.
Především je ale nutné bránit se v maximální možné míře unáhleným plošným řešením, do nichž se budou jak úředníci z EU, tak ti naši, snažit vtěsnat opatření na zlepšování stavu krajiny nebo k rozvoji venkova. O nutnosti podporovat lokální identitu v zemědělství a potravinářství ostatně mluví nicméně jak strategie Farm to Fork, tak ve stejný den zveřejněný návrh strategie „Biodiversity Strategy“ podporující pro změnu zachování jedinečnosti z pohledu životního prostředí. V obou případech jde přitom o dotace a cíle, které mohou napomoci obecnému rozvoji venkova, a tedy obcí i měst. Žádoucí by ale bylo, aby nejen na politické, ale také na municipální úrovni proběhly nad oběma dokumenty alespoň jednorázové diskuse nebo dnes moderní webináře, z nichž by vyplynulo, v jakých projektech a programech se mohou obce a města nejlépe „najít“, a jak by mohly budoucí výzvy ke svému prospěchu využít. České překlady obou textů existují, a texty nejsou zas tak rozsáhlé.
Smart technologie versus tradice
Léta se v ČR hovoří o procesech digitalizace a zavádění chytrých „smart technologií“, na mnoha lokalitách v ČR však stále ještě chybí to základní – kvalitní signál a vysokorychlostní internetové připojení. I to je ambicí Farm to Fork, a význam on-line kvalitního připojení kdekoli a kdykoli roste a poroste. Potvrzují to i opatření k prevenci rizik přenosu koronaviru. Dosavadní regulace přitom urychlily trendy ve společnosti charakterizované útlumem fyzických mezilidských kontaktů, a nadměrně živený strach z nákazy koronavirem vytvořil prostředí, kde nejenže řada lidí o kontakty s dalšími lidmi nestojí, ale dokonce se jich přímo bojí. Tento (a)sociální prvek, zdá se, ze společnosti zcela nezmizí, což je zejména pro neanonymní venkov špatná zpráva. Výsledným projevem může totiž být (i když nutně nemusí) další redukce tradičních sociálních venkovských a vesnických center, jako jsou hospody. Potřeba nějak on-line komunikovat, například ze zdravotních důvodů, stále častěji ale také při zajištění dodávek potravin a fenomén e-shopů a rozvozů zboží až do domácnosti spotřebitele, ale může na druhou stranu dynamiku kvalitního pokrytí venkova signálem urychlit.
Popisované principy, které budou (nejen) po obcích a městech a venkovu obecně v rámci Green Deal vyžadovány, by měly být ve svém důsledku pro obce a města pozitivní.
Soběstačnost a biopotraviny
Určitě větší problémy čekají energetiku, automobilový průmysl nebo odpadové hospodářství, dotknou se ale právě i zemědělství a způsobů hospodaření. Ambicí zelené evropské zemědělské politiky je totiž také snížit do roku 2030 o polovinu používání pesticidů nebo zvýšit na 25 % podíl ploch obhospodařovaných v režimu ekologického zemědělství. Právě v tom ale tkví past plošných řešení. I když se veřejnost téměř každodenně dozvídá o množství pozůstatků pesticidů a obecně látek, které zemědělci používají k ochraně rostlin nebo k chovu hospodářských zvířat, patří právě naše země v rámci EU ke státům, kde se zemědělská chemie používá v menším rozsahu než jinde. To v praxi znamená, že zatímco při snížení aplikace pesticidů na polovinu z vyššího základu stále ještě stačí k tomu, aby porosty plodin nenapadli škůdci, snížení na polovinu z nižšího základu, což je případ ČR, znamená, že ochrana plodin (nebo hospodářských zvířat) již nebude účinná. Následné ztráty pak ale musí znamenat buď nárůst cen zemědělských surovin a z nich vyráběných potravin, nebo rozšíření prostoru pro dovoz produkce ze zahraničí. Pakliže se dnes mluví o potřebě zvýšit potravinovou soběstačnost ČR alespoň v některých komoditách, jako je třeba zelenina nebo ovoce, měla by se také vést diskuse o tom, za jakých agrotechnických podmínek je to možné.
V podmínkách ČR přitom nelze zas tak moc sázet na biozemědělství. Opticky sice spotřebitelé v ČR biopotravinám fandí, ve skutečnosti je ale skoro nenakupují. Poslední známé statistiky říkají, že každý občan ČR utratí za biopotraviny ročně pouhých 416 korun a podíl výdajů za biopotraviny činí v ČR 1,58 procenta. Od příštího roku by přitom měla platit nová evropská legislativa pro biozemědělství, která má zajistit „férové konkurenční prostředí na evropském trhu a zamezit podvodům“. Jestli to ale zvýší odbyt biopotravin v ČR, je otázkou.
Závěrem
Tak či tak, krajina se změní a mění se již nyní, i když to zatím není z oken aut jedoucích po dálnicích tolik vidět. Vzhledem k regulacím cestovního ruchu lze ale předpokládat, že návštěvnost zajímavých míst v naší zemi poroste – a také to je šance pro města a obce, hlavně ty menší. K tomu přitom mohou „Green Deal“, „Farm to Fork“ i „Biodiversity Strategy“ přispět – pokud nebudou nekriticky odmítány, ale ani nekriticky přijímány.