Rozpočtové určení daní a potenciál místní ekonomiky II.
Rozpočtové určení daní a potenciál místní ekonomiky 2.
Základním zdrojem financování rozvoje obcí je rozpočtové určení daní (RUD), tj. systém, který zajišťuje územním samosprávným celkům stabilní zdroj příjmů. V tomto článku se zaměřím na některé aspekty související nejenom s RUD obcí, ale s příjmovou stranou jejich rozpočtů obecně.
Vazba na místní ekonomiku prostřednictvím RUD
V současné době obcím neplyne žádný přímý daňový výnos z místních firem, což je dobře, protože ziskovost firmy jako celku nemusí odrážet výsledek hospodaření provozovny v daném místě, přičemž daně z příjmů právnických osob (DPPO) se platí v místě sídla firmy (u nás hlavně v Praze). Zároveň dochází k nejrůznějším „optimalizacím“ daňové povinnosti prostřednictvím rozmělňování vlastnické struktury mezi desítky dalších právnických osob, pokud možno se sídly v daňových rájích. Daňové přiznání k DPPO se podává za firmu jako celek, přičemž se nerozlišují výkony jednotlivých provozoven umístěných v různých obcích.
Daně se v ČR neplatí tam, kde vzniká produkt, ale v místě sídla firmy. Je tomu tak proto, že zpracování podrobných přiznání podle jednotlivých provozoven by pro firmy (ale i pro stát) znamenalo extrémní administrativní zátěž. Zároveň by musel být vytvořen jasný a přezkoumatelný systém vyčíslování těchto výkonů. Navíc by měl tento systém mnoho dalších úskalí; hodně by záviselo na vnitropodnikových kalkulacích, např. jakým způsobem se jednotlivé provozovny podílejí na fixních výdajích firmy, podnikatelé by museli řešit transferové ceny apod. Rovněž nelze odhlédnout od faktu, že mnoho výkonů se v dnešní době uskutečňuje prostřednictvím internetu, což by pak opět znamenalo, že většina inkasa právnické osoby „spadne“ do jejího sídla.
Počet zaměstnanců s místem výkonu práce v obci
Přímou vazbu na podnikatelskou činnost v obci má kritérium, které zohledňuje počet zaměstnanců s místem výkonu práce v obci (1,5 % inkasa DPPO). Byť i tento parametr je částečně sporný, protože o zřízení nových pracovních míst se nemusí zasadit pouze obec, ale i stát – např. tím, že rozhodne o zřízení velké průmyslové zóny, což sebou samozřejmě přináší větší počet zaměstnanců. Na druhé straně však tito lidi „navíc“ spotřebovávají veřejné služby, a proto je v pořádku, že z nich má obec dodatečný daňový příjem. Platí tak, že čím vyšší je na území obce zaměstnanost, tím vyšší je daňový výnos obce a obec má tak větší prostor pro svůj rozvoj.
Daň z nemovitých věcí (DzNV)
Efektivním způsobem zajištění dodatečného daňového výnosu s vazbou na podnikatelskou činnost představuje práce s koeficienty DzNV. Podle zákona o DzNV mohou obce využít pro získání dodatečného daňového výnosu široké spektrum koeficientů a stanovit je cíleně takovým způsobem, aby zohledňovaly jak pozitivní, tak i negativní externality související s využíváním nemovité věci. Zde se bohužel setkáváme s obecnou nechutí obcí přijmout daňovou odpovědnost za svoje příjmy (rozuměj uvalovat daně) – pouze zhruba 8 % obcí ČR používá místní koeficient. Přitom DzNV v ČR extrémně nízká a patří i celosvětově k nejnižším. Mnohé obce naopak na úkor celku uplatňují různé úlevy, neodůvodněně dotují řadu služeb a pak nemají dost peněz na rozvoj a žádají stát, EU apod. o dotace. Budoucnost patří těm, kteří přijmou daňovou zodpovědnost a požadavky na výdaje propojí z příjmy a nejprve využijí místní potenciál.
Vhodným nastavením koeficientů DzNV lze zohledňovat dopady užívání různých typů nemovitých věcí, např. průmyslové zóny, logistické parky, výrobní podniky, zemědělské podniky, rekreační oblasti nebo rezidenční bydlení. Zákon umožňuje obci přesně vymezit jednotlivé části obce, ve kterých se bude určitý koeficient aplikovat. Pod pojmem „jednotlivá část obce“ lze dle důvodové zprávy k zákonu č. 609/2020 Sb., rozumět jak katastrální území, tak jinou část obce jednoznačným a nezaměnitelným způsobem vymezenou, např. uvedením názvu části obce, názvem ulice, parcelními čísly pozemků nebo stavbami s číslem popisným či evidenčním, vždy s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém se tyto nemovité věci nacházejí. Přesná identifikace jednotlivé části obce má nesporně svůj význam, a to jak pro poplatníka daně z nemovitých věcí, tak pro správce daně, a rovněž pro obec, neboť ve výsledku má dopad na správné stanovení daně z nemovitých věcí (pozn.: podrobná metodika je uvedena na webu Finanční správy ČR).
Co limituje výhody RUD?
Praxe ukazuje, že až na některé výjimky, obce nepřijímají odpovědnost za své příjmy. Často mají malou snahu o maximalizaci, nebo alespoň optimalizaci svých příjmů; tj. nechovají se jako řádní hospodáři. Na mnoho poskytovaných služeb následně doplácejí ze svých rozpočtů, a tato líbivá politika má za následek, že příjmy plynoucí z RUD se mohou jevit jako nedostatečné. Snaha o alespoň částečné srovnání výdajů souvisejících s poskytovanými službami s příjmy obce je předmětem nemístné kritiky opozičních zastupitelů – jakékoliv navyšování místních poplatků, ceny jízdného nebo výše nájemného vyvolává bouřlivé debaty, aniž by si zastupitelé uvědomovali, že jejich povinností je zajistit, aby obec hospodařila v souladu se zásadou řádného hospodáře, tj. tam, kde je to možné, se chovala tržně.
Výsledkem je, že ceny poskytovaných veřejných služeb se ocitají zcela mimo ekonomickou realitu – např. svoz odpadů, MHD, nájemné, teplo, voda. Samozřejmě ne vždy může obec stanovit poplatky za využívání služeb na úrovni výdajů spojených s jejich provozováním, protože pak by mohlo hrozit, že občané by již nebyli motivováni k jejich využívání (roční kupón na MHD za 40 000 Kč by si v Praze asi moc občanů nekoupilo, cena ve výši 3650 Kč je ale skandálně nízká, dokonce nižší než v roce 2015, a to bez ohledu na inflaci, růst mezd, energií apod.). Obce by se proto měly snažit alespoň o zohledňování inflace a měly by být vedeny snahou co nejvíc snížit rozdíl mezi příjmy a výdaji spojenými s dotčenými službami.
Řádnou správou svých financí by si obce nemusely neustále stěžovat na nízké příjmy, spoléhat na dotace, ve kterých, často chybně, spatřují spasitele svého rozvoje, a prostřednictvím svých sdružení vytvářet neustálý tlak na další a další navyšování RUD.
Dotace, ať už evropské nebo národní, se v mnoha případech poskytují na pochybné účely. Jak jednou zaznělo, pokud by se z nich daly pořídit vzducholodě, nad půlkou obcí budou plachtit zepelíny. Přitom je jejich administrace extrémně drahá a zejména menší obce se bez pomoci externích poradenských firem neobejdou a určitě není nemístné připomenout, že kvalita takto zpracované žádosti mnohdy značně pokulhává. Řešením je radikální snížení počtu státních dotačních programů a jejich prioritní zacílení do strukturálně postižených regionů. Je rovněž vhodné zohledňovat finanční sílu obcí a zaměření na důležité infrastrukturální projekty, jako jsou vodovody, kanalizace, čističky apod. Je zcela neefektivní blokovat kapacitu poskytovatelů a příjemců dotací administrací finančně zanedbatelných dotací (úpravy parků, výsadba stromů v obci apod.). Dotace by se měla poskytovat zejména tam, kde vlastní zdroje obce spolu s úvěrem nepostačují k pokrytí nákladů projektu, resp. pokud by dluhová služba obec nepřiměřeně zatížila.
Shrnutí
Lze shrnout, že covidová krize neměla zásadní negativní vliv na příjmy obcí. U obcí se spíš budeme setkávat s důsledky prudkého růstu provozních výdajů a je pravděpodobné, že obce si neudrží aktuální podíl provozního salda, pokud nepřijmou daňovou odpovědnost a neprovedou revizi svých provozních výdajů. Ze strany státu by pak bylo vhodné vnitřně upravit systém RUD, a to zejména zavedením standardního přerozdělování daně z hazardních her, navýšením koeficientu „počet zaměstnanců s místem výkonu práce v obci“ a úpravou zvláštního koeficientu, který dnes náleží pouze 4 krajským městům. Zároveň lze silně doporučit zásadní revizi dotační politiky státu.
- Seriál Rozpočtové určení daní a potenciál místní ekonomiky
-
- Rozpočtové určení daní a potenciál místní ekonomiky I., 19. 4. 2022
- Rozpočtové určení daní a potenciál místní ekonomiky II., 21. 4. 2022 (právě čtete)