Radniční zpravodaje jsou vizitkou obcí. Které ale přežijí?
Tištěné časopisy jsou prý na cestě stát se luxusním zbožím a zažijí renesanci, kdy budou, podobně jako knihy před 150 lety, určené jen pro bohatší část společnosti. Tak nějak to řekl v jedné rozhlasové debatě věnované budoucnosti tištěných dětských časopisů vydavatel Rakety Joachim Dvořák.
Svůj názor vztahoval zejména na dětské časopisy a dětské čtenáře. Úvaha o tištěných časopisech, které mají šanci přežít, se však týká i radničních zpravodajů. A možná je to s nimi velmi podobné.
Proč?
Mezi čtenáře zpravodajů, které vydávají samosprávy, patří zejména starší generace. To si nikdo nevymyslel, na tom se pravidelně a nezávisle shodují účastníci školení zaměřených na vydávání zpravodajů. Není divu. Mladá generace už přece dávno vsadila spíše na elektronická média, podcasty, zpravodajství v mobilu. A hlavně na rychlost. Pryč jsou ty časy, kdy si rodina koupila noviny, které od prvního do posledního článku přečetl nejprve dědeček a poté postupně všichni ostatní členové domácnosti. Dnes už zažloutlé stránky prvorepublikového politického týdeníku Přítomnost svědčí o tom, že toto kvalitní čtení tehdy nepotřebovalo ani pestrou grafiku, ani velké fotky či čtivé titulky, aby upoutaly čtenářovu pozornost. Husté texty přes celé stránky by přitom dnes každého spíše odradily.
Čím to je?
Doba se zrychlila a tištěného a všem dostupného textu je už takové množství, že nemáme šanci ho přelouskat. „To by mohlo být zajímavé, to si odložím a přečtu později,“ řekneme v tom lepším případě při listování. Ale k článku už se pak obvykle nedostaneme. Schválně. Kolik takových časopisů či založených stránek na později máte na svém nočním stolku vy?
Vydavatelé časopisů se dnes proto snaží svým čtenářům přiblížit. A jdou na to chytře. Vymýšlí různé upoutávky, investují nemalé peníze do reklamy, čtenářům píší osobní dopisy, posílají e-maily, snaží se propojovat časopis s webem, sociálními sítěmi, nabízí podcastové pořady atd. Bez vývoje to nepůjde, to je jasné. Proto je třeba sledovat trendy a snažit se o propojování s moderními technologiemi, jako jsou např. QR kódy s odkazem na web atd.
Všechny zpravodaje nepřežijí… pokud
O tom, zda zrušit či omezit počet výtisků radničních novin, se vedou léta debaty na řadě míst republiky. Takovou debatu vyvolali vloni na sociálních sítích například občané Frýdku-Místku, kde město investuje ročně více než milion a čtvrt do tisku a distribuce městského zpravodaje. Zpravodaj, který zde mají v tištěné podobě dostávat obyvatelé do schránek, se totiž nedařilo distribuovat, a když se na sociálních sítích objevila fotografie, na níž jsou vidět desítky výtisků vyhozených v kontejneru, strhla se bouřlivá diskuze nad tím, zda je vůbec potřebné, aby městský zpravodaj vycházel v tištěné podobě.
Chytla se toho i média a začala zjišťovat, jak to mají na jiných místech v Česku. Řada vydavatelů uvedla, že z finančních důvodů bylo třeba buď snížit počet stran, nebo snížit počet vydání či náklad, někde dokonce sestavili seznam zájemců/čtenářů, kteří zpravodaj chtějí nadále odebírat v tištěné podobě, a těm ho potom distribuují. Někteří vydavatelé už jsou blízko úplnému zrušení tištěné verze.
Čím více stran, tím lépe?
Každý vydavatel jde vlastní cestou. A to je dobře. Proto jsou radniční zpravodaje tak originální a jedinečné. Důležité je, aby na té cestě neustrnul. Nikdo navíc není povinen vydávat zpravodaj. A nikde není ani stanoveno (kromě několika zákonných povinností), jak přesně má vypadat a kolik má mít stran. V nejmenované soutěži zpravodajů ocenili vyhlašovatelé prvními místy ty zpravodaje, které měly okolo 50 stran. Oproti 20stránkovým časopisům to považovali za úžasný počin hodný prvního místa. Potlesk by si v takovémto případě ovšem zasloužil zejména grafik, který si s množstvím článků a fotek poradil. Ovšem 50stránkový měsíčník je v případě radničního periodika opravdu velká nálož, a to nejen finanční, a spíše důkaz toho, že tvůrce s textem a dopisovateli moc nepracuje a do zpravodaje namíchá všechno, co mu přijde pod ruce. Namísto krátkých, čtivých a výstižných zpráv opatřených dobrými titulky a fotkami tak čtete jednu slohovou práci škol, různých spolků a institucí za druhou. Nejčastěji o tom, kde byl kdo na výletě a co tam všechno viděl a zažil. Texty ideální třeba pro školní časopis. Moderní zpravodaj pro všechny generace daného území by takto ale vypadat nemusel.
Časopisy jsou jako hospoda
Pokud tištěné zpravodaje přežijí, pak jen ty dobré. Ty, které se čtou, ty, které mají spokojené čtenáře. Je to trochu jako s hospodou. Za opravdu dobrým jídlem jsou lidé schopni vyjet i kilometry daleko, dobré hospody jsou cílem výletů, díky dobré hospodě se dostane do povědomí lidí třeba i taková vesnice, která jinak pro návštěvníka zajímavá není. A majitel takové dobré hospody jistě nepřemýšlí, jak to jen udělat, aby se náhodou nějak nedotkl kuchaře, kterému se bojí říct, že nemůže podávat hostům zkažené maso, prošlou tatarku, přesolenou svíčkovou či připálený guláš – a určitě v takovém případě nebude omluvně krčit rameny a argumentovat stylem – když on to tak dosud vždycky dělal a když mu řeknu, aby to už nedělal nebo aby to odteď dělal jinak, urazil by se. Přesně tak ale argumentuje při náznaku – zkuste to změnit – řada vydavatelů, kteří se právě kvůli obavám z uražených či jinak zklamaných autorů a dlouholetých dopisovatelů drží raději starých dobrých pravidel: „Však lidi jsou na to takhle zvyklí a oni by nám už příště třeba nic nenapsali, tak to tak raději necháme,“ říkají.