Růst veřejného dluhu
Snížit administrativu a investovat do lidí a infrastruktury
Veřejný dluh má podle posledního fiskálního monitoru Mezinárodního měnového fondu (MMF) v následujících letech v průměru vzrůst celosvětově nad 100 % HDP, což by byla nejvyšší hodnota od roku 1948.
Prudký růst výnosů vládních dluhopisů na českém trhu v posledních dnech (desetiletý výnos se vyšplhal nad 4,6 %) nám připomněl, že financování vládních deficitů na trzích dnes rozhodně není zadarmo. A Česko je součástí globálního trendu, ve kterém investoři daleko obezřetněji začínají hodnotit rozpočtovou udržitelnost jednotlivých vlád. Tlak na dluhopisovém trhu jsme v posledních kvartálech viděli například i v sousedním Německu, plánujícím v nejbližších letech mamutí rozpočtovou expanzi – výnosy vládních dluhopisů v blízkosti čtrnáctiletých maxim. Za větší opatrností trhů přitom podle analýz MMF skutečné fundamentální důvody.
Rychlejší růst dluhu
bude zejména dílo vyspělých ekonomik, které těží z toho, že mají historicky větší dluhopisové trhy, výraznější možnosti financování a ve finále i trpělivější investory ochotné „zkousnout“ i vyšší míry zadlužení. Vyspělé země mají již dnes úroveň zadlužení na 120 % HDP a v nejbližších pěti letech jim bez zásadních reforem má vzrůst zadlužení nad 130 % HDP. Rozvíjející se ekonomiky hlásí také rostoucí zadlužení, ale kvůli přísnější „kontrole“ trhů jsou s výjimkou Číny (jejíž veřejný dluh příští rok překoná 100 % HDP) úrovně dluhu výrazně nižší.
Rizika v prostředí horšícího se demografického výhledu a strukturálních proměn globální ekonomiky jsou navíc jednoznačně vychýlena směrem k rychlejšímu růstu dluhu. Současně rostou náklady na obsluhu dluhu, což již nyní vytváří tlak na rozpočty a snižuje manévrovací prostor vlád při promýšlení rozpočtových reforem.
Co s tím?
V prvé řadě nezatěžovat veřejné finance zbytečně novými „neproduktivními“ dárky, jako jsou plošné sociální výdaje nebo neudržitelné snižování daní – to by znamenalo z programového prohlášení nově nastupující české vlády vyškrtnout body jako například snížení daně z příjmu právnických osob nebo zrušení koncesionářských poplatků.
A pak se inspirovat některými doporučeními z pera MMF, který zdůrazňuje, že vlády by měly snižovat administrativní zátěž vlastního fungování (například skrze digitalizaci) a výdaje přesměrovat k investicím do infrastruktury a do lidí. Právě ty zvyšují výrazně nejvíce produktivní kapacitu ekonomiky a výrazně posilují dlouhodobou udržitelnost veřejných rozpočtů.
Empirické analýzy MMF ukazují, že zvýšení investic do infrastruktury o 1 % HDP při konstantních celkových výdajích (kompenzované snížením spotřebních výdajů) je spojeno s dlouhodobým růstem HDP o asi 1,5 % (u investic do vzdělání jsou to dokonce 3 % HDP). Problém je, že zvyšování efektivity státu je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Hledat peníze na dodatečné produktivní výdaje tak bude v nejbližších letech bez rychlejšího navyšování deficitů nebo zvyšování daní složité.