Město jako investor do lidského kapitálu
Diskuse o hospodaření obcí a měst bývá tradičně vedena v intencích majetku hmotného. Čísla v rozpočtu se zpravidla točí kolem silnic, mostů, školních budov či veřejného osvětlení. To je pochopitelné, neboť právě tento majetek je viditelný, hmatatelný, a především politicky snadno uchopitelný. Občan vnímá, že mu před domem svítí nová lampa nebo že byla opravena silnice. Méně zřetelně však už vnímá, jak město investuje do jeho vlastního potenciálu, do vzdělávání, zdraví, kultury či do komunitního života. Přesto právě tyto nehmotné investice mohou mít pro dlouhodobou stabilitu městských rozpočtů zásadní význam.
Lidský kapitál se v posledních dekádách stal klíčovým pojmem v hospodářských teoriích i v právní vědě. V prostředí municipalit však stále stojí poněkud stranou. Přitom je zřejmé, že bez kvalitně vzdělaných a motivovaných obyvatel není město schopno dosahovat trvalého rozvoje. Vzdělaní a aktivní občané generují vyšší příjmy z daní, přispívají k rozvoji místního podnikatelského prostředí, vytvářejí tlak na transparentní a odpovědnou správu a z dlouhodobého hlediska snižují výdaje města na řešení sociálních problémů.
Investice do lidského kapitálu
se může odehrávat na různých úrovních. Typickým příkladem je oblast vzdělávání, kde obec jako zřizovatel mateřských a základních škol přímo ovlivňuje kvalitu výuky i prostředí, v němž děti vyrůstají. Ale není to jen o povinném školství. V posledních letech sílí trend podpory technického vzdělávání, rozvoje jazykových kompetencí a spolupráce s místními firmami. Obce, které dokázaly propojit školství s potřebami pracovního trhu, získávají výraznou konkurenční výhodu.
Neméně důležitou oblastí je kultura a sport. Ačkoli je mnohdy považována za „volnočasovou“ položku rozpočtu, ve skutečnosti vytváří klíčové vazby mezi obyvateli. Město, které investuje do knihoven, kulturních domů či sportovních areálů, posiluje komunitní soudržnost a nabízí mladým lidem alternativu k odchodu do větších center. To je obzvlášť významné u menších a středních měst, která se potýkají s odlivem obyvatel.
Participace
Velmi zajímavým fenoménem se stává participace. Participativní rozpočty, veřejná projednávání nebo občanská fóra nejsou jen politickou módou. Jde o právní a institucionální nástroje, jejichž prostřednictvím obyvatelé mohou spolurozhodovat o investicích v místě svého bydliště. Efekt je dvojí: jednak se zvýší legitimita rozhodování, jednak roste odpovědnost občanů vůči vlastnímu městu. Takto posílená důvěra má dlouhodobě příznivé ekonomické dopady, neboť občané jsou více ochotni platit daně a poplatky, pokud mají pocit, že jejich příspěvek skutečně něco mění.
Ekonomická teorie nám ukazuje, že návratnost investic do lidského kapitálu je sice zpožděná, ale zcela nepochybná. Zatímco opravený chodník je viditelný ihned, výsledky kvalitní vzdělávací politiky se projeví až v horizontu let či desetiletí. To je zároveň hlavní úskalí. Politický cyklus čtyřletého volebního období nenahrává dlouhodobým strategiím. Je proto úkolem odborné obce, aby upozorňovala na význam takových investic a poskytovala nástroje k jejich měření. V zahraničí existují inspirativní příklady indexů kvality života, měření sociální koheze či indikátorů občanské participace. Přenést je do českého prostředí by mohlo výrazně napomoci k profesionalizaci rozhodovacích procesů.
Srovnání českých měst ukazuje, že tam, kde byla odvaha investovat do lidí, se to vrátilo v podobě zvýšené atraktivity pro investory, přílivu nových obyvatel i stabilnějšího rozpočtu. Příkladem mohou být obce, které včas podpořily vznik komunitních center nebo rozvoj volnočasových aktivit pro děti a mládež. Tyto relativně malé výdaje často zabránily daleko vyšším nákladům na řešení sociálně patologických jevů v budoucnu. Naopak města, která rezignovala na dlouhodobé investice do vzdělávání a kultury, dnes čelí vylidňování a ekonomické stagnaci.
Péče řádného hospodáře
Z právního hlediska lze hovořit o povinnosti obce nakládat se svým majetkem s péčí řádného hospodáře. Tento princip je třeba vykládat nejen ve vztahu k budovám a pozemkům, ale i k lidskému potenciálu. Péče řádného hospodáře v širším smyslu znamená povinnost usilovat o udržitelný rozvoj obce a ochranu jejích dlouhodobých zájmů. Pokud tedy zastupitelstvo investuje do vzdělávacích nebo kulturních projektů, jedná právě v souladu s tímto principem, ačkoli krátkodobě může čelit kritice, že prostředky „nejsou vidět“.
Je třeba také zdůraznit, že lidský kapitál není výlučně ekonomickou kategorií. Zahrnuje i hodnoty, které nejsou vyčíslitelné v penězích: důvěru, solidaritu, občanskou angažovanost. Tyto hodnoty se však v krizových situacích, jakými byly například pandemie nebo energetická krize, ukázaly jako klíčové. Města s pevnými komunitními vazbami dokázala lépe reagovat na náhlé otřesy a rychleji se zotavit. To je rovněž forma hospodaření, i když ji nelze nalézt v účetní závěrce.
Obec je společenství lidí
Hospodaření obcí nelze redukovat pouze na správu hmotného majetku a vyrovnávání příjmů a výdajů. Město i obec je především společenstvím lidí a jeho nejcennějším aktivem jsou právě oni. Investice do lidského kapitálu nejsou luxusem, ale strategickou nutností. Pokud budou česká města a obce schopna přijmout tuto perspektivu a začnou vnímat své obyvatele jako nejcennější kapitál, mohou se stát skutečnými centry udržitelného a prosperujícího rozvoje. To je výzva nejen pro starosty a zastupitelstva, ale i pro odbornou veřejnost, která by měla poskytovat oporu v hledání nových právních i ekonomických nástrojů k podpoře této strategie.