Venkovský prostor a pozemkové úpravy

7. 9. 2011 Zpravodaj MZe 3/2011 Zpravodaj Ministerstva zemědělství

Pozemkové úpravy, jako účinný nástroj k revitalizaci a zatraktivnění venkovského prostoru, jsou investicí do krajiny, jsou odpovědí na hledání, jak napomáhat ochraně životního prostředí.

Provádění pozemkových úprav úzce souvisí s naplňováním programu obnovy venkova, který účinně motivuje obyvatele venkova k tomu, aby se nejen prostřednictvím samosprávy venkovských obcí, ale i vlastními silami snažili o harmonický rozvoj plnohodnotného životního prostředí, udržování přírodních a kulturních hodnot venkovské krajiny a o rozvoj ekologického hospodaření. Neopominutelná je i související realizace krajinných programů, jako např. úprava vodohospodářských poměrů, obnova toků a nádrží, budování protierozní a protipovodňové ochrany území, systémů ekologické stability, biocenter a biokoridorů, obnova remízků nezbytných pro život drobné zvěře, zajištění lepší prostupnosti území vhodně zvolenou sítí polních cest a v neposlední míře dosažení estetické kvality krajiny za účelem zvýšení rekreačního efektu.

Zvyšující se význam udržitelného rozvoje venkova a péče o krajinu vyžadují posílení angažovaného přístupu všech aktérů, včetně významné role pozemkových úřadů. Ty aktivně spolupracují s místními akčními skupinami, obcemi a především se samotnými vlastníky půdy a jejími uživateli. Při řešení konkrétních problémů v území, si nejen vlastníci vyjasňují svoje představy o místní krajině a přírodě, o jejich budoucnosti a funkcích, které by měly plnit, a současně zlepšují svoje dovednosti, znalosti a vztahy tak, aby byli lepšími pečovateli, aby se o krajinu a přírodu dokázali lépe starat.

Krajina

Začněme nejdřív vysvětlením toho, co se skrývá pod pojmem krajina, která je předmětem řešení v pozemkových úpravách. Ačkoliv je krajina běžnou součástí našeho života, přesný význam tohoto slova jako pojmu je velmi těžké vystihnout. Při popisu krajiny totiž vždy záleží na vztahu, který k ní máme. Naprosto rozdílně bude stejnou krajinu vnímat turista, geolog nebo zemědělec. Zatímco pro turistu je krajina předmětem obdivu a prostorem pro relaxaci, pro geologa je tatáž krajina předmětem výzkumu a hodnocení, pro zemědělce pak tato krajina může představovat pouze produkční prostředí, nebo ji může vnímat i jako svůj domov.

Definice krajiny, kterou máme zakotvenou v naší legislativě, je definicí vědeckou a zní: „Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“ (zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny). O něco srozumitelněji krajinu vymezuje lidová definice, která za krajinu označuje „to, proč lezeme na rozhledny“.

Ať již budeme krajinu definovat jakkoliv, je nutné si uvědomit, že krajina je naším jediným životním prostředím, a že vzhledem k tomu, že člověk je již dlouhou dobu tím, kdo krajinu ovládá, její podoba a kvalita odráží úroveň „kvality“ společnosti.

Zemědělství a jeho vliv na krajinu

V současné době je zemědělsky využívána více než polovina (53,8 %) celkové výměry ČR. Způsob zemědělství je jedním z hlavních činitelů, který podmiňuje fungování naší krajiny. Zásahy zemědělství do utváření krajiny jsou často dlouhodobé a v měřítku lidského života nevratné.

Dramatická proměna české krajiny, jejíž příčinou byly především změny politických a hospodářsko-ekonomických poměrů, nastala v období 50. až 80. let 20. století. Během kolektivizace zemědělství, došlo k rozsáhlému, a často násilnému zabavování půdy z důvodu uspokojení tzv. celospolečenských potřeb. Mezi tyto potřeby patřil především přechod od malovýroby soukromého zemědělského sektoru na velkovýrobní technologie socialistického zemědělství bez ohledu na dopady na přírodu. A tak došlo ke scelení drobných políček v ohromné bloky orné půdy a k likvidaci všech prvků, které velkovýrobním technologiím v obdělávání bránily. A to bez ohledu na vlastnictví půdy. Odstranění krajinných prvků, jako jsou remízky, mokřady meze nebo aleje, bylo jednou z hlavních příčin vymizení některých živočišných druhů, ale i celkové degradace půdy a krajiny. Narovnání malých vodních toků a zúrodnění niv v období kolektivizace zemědělství znamenalo výrazné snížení schopnosti krajiny zadržet vodu (tzv. retence vody v krajině). Popření kulturního dědictví krajiny a morální újmy, kterých se socialistická vláda dopustila na soukromých zemědělcích, pak způsobilo ztrátu vztahu společnosti ke krajině, a také osobního vztahu lidí k půdě, které trvají dodnes. Za zmínku stojí, že pouze 1 % soukromých zemědělců dokázalo kolektivizaci zemědělství odolat.

Od roku 1989 se vývoj krajiny začal ubírat novým směrem. Avšak očekávání, že vlastníci začnou sami hospodařit na svých znovunabytých pozemcích, se ukázala jako lichá, a rozpor mezi vlastnictvím a užíváním půdy tak nadále pokračuje (více než cca 85 % zemědělských pozemků je v pronájmu). Mnozí vlastníci se ocitli v situaci, kdy jejich pozemky nejsou přístupné, a tak se svých vlastnických práv dodnes nemohou řádně ujmout a pozemky užívat. Navíc stále existuje vlastnický stav podobný tomu, který byl před rokem 1945. V té době bylo vlastnictví rozdrobeno a nevhodný tvar a velikosti parcel neumožňovaly hospodaření s využitím moderní zemědělské mechanizace. Složité vlastnické vztahy též brání revitalizaci krajiny, neboť realizace nezbytných opatření jsou možné pouze na vlastnicky vyřešených parcelách. Mezi opatření, která jsou nutná pro alespoň částečné napravení znehodnocení půdních vlastností, ke kterému došlo během kolektivizace, patří např. úprava vodohospodářských poměrů, obnova toků a nádrží, realizace protierozní a protipovodňové ochrany území, systémů ekologické stability, obnova remízků nezbytných pro život drobné zvěře, zajištění lepší prostupnosti území vhodně zvolenou sítí polních cest a v neposlední míře dosažení estetické úrovně krajiny za účelem zvýšení kvality života na venkově.

Nejzávažnější problémy

Dnešní zemědělská krajina vykazuje stále několik závažných problémů:

  • extrémně velké půdní bloky (až 200–300 ha i více) způsobují, mimo zvýšení eroze, též monotónnost krajiny; krajina je tak degradována na esteticky nehodnotné produkční prostředí
  • nedostatek ekostabilizačních prvků, jako jsou remízky, mokřady, meze, aleje, biokoridory a biocentra
  • nepřístupnost vlastnických pozemků a nedostatečná průchodnost krajiny – způsobená rozoráním bezpočtu polních cest
  • snižování přirozené úrodnosti půdy v důsledku eroze půdy (v současnosti se odhaduje, že zvýšená vodní eroze se vyskytuje na 42 % a větrná na 7,5 % zemědělské půdy)
  • znečištění půdy a podzemních vod – především v důsledku chemizace zemědělství, tedy nadměrného používání umělých hnojiv a pesticidů
  • nepříznivý stav malých vodních toků a nádrží – vede ke snížení schopnosti krajiny zabránit nebo alespoň snížit povodňové rozlivy v obcích nebo naopak zadržet vláhu v období sucha, případně zadržet hnojiva a spotřebovat je v místě aplikace
  • rozdrobenost vlastnických vztahů (běžné je, že jeden vlastník má až několik desítek parcel, které spolu nesousedí)
  • nevhodné tvary zemědělských pozemků – příliš úzké parcely, nebo parcely s ostrými hranami neumožňují jejich obdělávání zemědělskou technikou
  • nedostatek sounáležitosti s krajinou a přírodou v důsledku kolektivizace – násilného odtržení od hospodaření na vlastní půdě.

Půda

Půda je vyčerpatelný, nenahraditelný a jen velice pomalu se obnovující přírodní zdroj. Je základem udržitelného zemědělského hospodaření a podle toho by s ní mělo být zacházeno. Zatímco se jeden centimetr půdy se může podle místních podmínek tvořit stovky až tisíce let, k odnosu stejného či většího množství půdy může následkem eroze dojít během jediné průtrže mračen.

Eroze půdy je, jak známo, do značné míry přirozený proces, který v přírodních podmínkách probíhá většinou pozvolna bez patrných škodlivých důsledků. Největším nebezpečím je eroze zrychlená, která je vyvolána intenzivní činností člověka. V podmínkách České republiky jsou hodnoty přípustné ztráty půdy erozí dány hloubkou půdního profilu. Tato hloubka úrodné části zemského pokryvu se však za posledních 60 let na některých místech nevhodně zorněných dramaticky snížila.

Při zemědělském hospodaření bychom se měli snažit udržovat erozi v akceptovatelných mezích tak, abychom nepřipustili větší odnos půdy, než kolik na daném stanovišti vznikne. V podmínkách intenzivní zemědělské výroby se bohužel eroze podstatně zrychluje. Masivní scelování pozemků do velkých půdních bloků, pěstování monokultur či nešetrné obhospodařování bez ohledu na sklonitost a svažitost pozemků dlouhodobě nerespektuje zásady protierozní ochrany. Výsledkem jsou narušené odtokové poměry, degradace půdy a znečištění vod.

Správný hospodář se chová šetrně ke svému výrobnímu prostředku – půdě, protože si je vědom, že je zdrojem obživy i pro další generace, a bezohledná honba za ziskem na úkor zvýšeného odnosu půdy je krátkozrakým řešením.

Bonitace půd

Skupiny půdních typů
Skupiny půdních typů

Aby nedocházelo k další degradaci a likvidaci půdy, je nezbytně nutné využívat všechny dostupné prostředky k jejímu udržení v co nejvyšší kvalitě a výměře. Jedním z nejdůležitějších nástrojů pro ochranu půdy je v současné době bonitační informační systém. Jde o komplexní systém hodnocení půdy, který v tak velkém rozsahu a podrobnosti nemá ve světovém měřítku obdoby. Její využití je široké zejména ve státní správě ale i v projekční praxi a mnoha dalších aplikacích, u kterých není na první pohled ani patrné, že jsou na bonitaci založené.

Pro zvyšování odborné a informační úrovně ve výše uvedené činnosti probíhá každoročně na celém území České republiky aktualizace vymezování a mapování bonitovaných půdně ekologických jednotek (dále jen „BPEJ“), jedná se tak o živý, aktualizovaný systém hodnocení půd. BPEJ je vyjádřena pětimístným číselným kódem, který vyjadřuje hlavní půdní a klimatické podmínky mající vliv na produkční schopnost zemědělské půdy a její ekonomické ohodnocení.

Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, v.v.i. (dále jen „VÚMOP, v.v.i.“), jehož zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství, je pověřen zajišťováním závazných podkladů pro průběžnou aktualizaci systému BPEJ a dále jako jediná organizace přímo spolupracuje s katastrálními úřady při zavádění kódu BPEJ do katastru nemovitostí. Aktualizace BPEJ je dnes pojata jako trvalá činnost. Z důvodu dřívějších metodických postupů (realizace vymezení BPEJ v letech 1971–1981), které byly tvořeny pro tehdejší zemědělskou velkovýrobu, vzniklo mnoho chyb, které je nutno stávající aktualizací BPEJ odstranit. Jde o podstatné upřesnění původních výsledků a navíc zohlednění aktuálních jevů na půdě vzniklých v souvislosti s degradací půd přírodního i antropického původu.

Údaje o BPEJ jsou následně využívány v informačních systémech státní správy, tvoří podklad pro zákonná opatření, vyhlášky, pro hodnocení pozemků v pozemkových úpravách, výpočet cen pro daňové, znalecké a jiné potřeby.

Zpracováno podle materiálů Ministerstva zemědělství – pokračování příště